sobota 31. prosince 2016

PF 2017



Pomalu končí rok 2016 a ten další nám klepe na dveře. Většina lidí uvažuje, jaký ten rok pro ně byl, co přinesl, odnesl... S velkým vděkem mohu říci, že byl víc než dobrý. Řekla bych takový - stabilizační :-) Po veliké životní změně, která s příchodem Myšky nastala na podzim loňského roku, přišly dny, týdny a měsíce usazování se v nových rolích. Některé chvíle byly náročné, mnohé radostné (a těch bylo víc!), Jsme o rok dál a já děkuji Bohu za moje dva nejdražší lidičky, za rodinu a přátele. A také za zdraví, které vůbec není samozřejmostí. 

Ze srdce vám přeji, aby ten příští rok byl pro Vás rokem dobrým, aby byl bohatý na radost, lásku, nechybělo v něm  pevné zdraví a splněná přání!

Křížulka ♥

pondělí 12. prosince 2016

Nákupní sáčky


Před rokem jsem  v prvním příspěvku o Myšce psala, že se téměř vůbec nedostanu k šití. Jedna z čtenářek mě tehdy ujistila, že se k šití vrátím jen co se to "utřepe". A měla pravdu :-) Mám pocit, že ten čas přišel. K šití se teď dostávám po malých chvilkách, ale i ty se počítají! A že zatím jedu na sáčkové vlně, tak to to vůbec nevadí :-)

Už delší dobu mě štvalo, kolik igelitových pytlíků přinesu z jednoho nákupu, zejména když nakupuji ovoce a zeleninu. A to podotýkám, že i tak jsem se snažila cenovky lepit na nezabalené banány, papriky apod. Začala jsem přemýšlet, jak počet igeliťáku snížit a napadlo mě ušít si nákupní sáčky. Ještě jsem váhala nad materiálem, ze kterých bych je šila. Než jsem došla k nějakému konkrétnímu závěru nakopl mě příspěvek od Evulekotule a jako taková třešnička byly posty od  Zuzky z Bagme.

A protože jsem měla doma zbytek záclonoviny z Ikey a zároveň dostala starou záclonu od naší rodinné přítelkyně, pustila jsem se do díla. Sáčky se šily celkem hezky. Všechny jsou na stahování, jen způsob průvleku se liší.

U těchto sáčků jsem pod horní okraj udělala dvě dírky, které jsem ručně obšila podkovičkovým stehem. A teprve poté jsem vytvářela tunýlek. 


U některých sáčků jsem tkaloun našila přes šev nebo všila do švu. Sice člověk k jejich stažení potřebuje obě ruce, funkci ale plní a to je hlavní :-)

Poprvé jsem do nich kupovala ovoce a zeleninu u naší paní zelinářky, která dojíždí k nám na sídliště. Ona ani její muž okem nemrkli a v pohodě netradiční zabalení zeleniny a ovoce akceptovali. O to více jsem byla zvědavá na reakci prodavačů v naší Bille, kam chodím nakupovat. Při prvním nákupu jsem byla docela napnutá, ale pan prodavač byl v pohodě, pouze uvedl, že ani nevěděl, že taková "vrecka majú". A i při dalších nákupech nenastal problém.

Kromě snížení počtů igelitových sáčků shledávám jako další výhodu fakt, že mohu zeleninu i ovoce bez obav uložit do ledničky přímo v "nákupních" záclonových sáčcích. Vím, že krásně dýchají a zelenina ani ovoce neplesniví. Tím nechci říct, že igelitové sáčky z naší domácnosti zmizely - to ne. Rozhodně jsou chvíle, kdy je používám a jsem za ně vděčná (naposledy při mé čtvrteční večerní cestě domů MHD s rozjíždějící se střevní virózou), jen se snažím jejich počet udržet v přiměřené míře.

sobota 3. prosince 2016

Adventně

Letošní adventní věnec. Tentokrát ze smrkových větviček (vloni borové). Smrk byl lepší volba. Mám z něj radost!

Advent u nás letos začal ve znamení nemocí. Tím se také zpozdila výroba adventního kalendáře (to aby jeden začal už v létě :o) a de facto i psaní tohoto příspěvku. Letošní advent i Vánoce budou druhé, které prožijeme ve třech! Oproti loňskému miminku máme doma velkou slečnu. O to víc se těším, že ty letošní Vánoce budou zas o trošku více intezívnější (i když nejintenzivnější bude naše snaha, aby dítě i stromek přežili bez úhony :-)

Už od podzimu jsem přemýšlela, jak pojmu výrobu adventního kalendáře. Říkala jsem si, že bych ho chtěla ušít tak, aby mohl sloužit i do budoucna. Zároveň jsem si vnitřně přikázala, že musí být vyroben z látek, které mám ve své syslírně. Původní idea se podobala kapsáři, který by měl na každé kapsičce našitou číslovku. Leč tato idea se díky nemocem a časové tísni jaksi rozplynula. Nakonec jsem se rozhodla pro pytlíčkový systém, který jsem chtěla "někam" zavěsit. Muž nakonec přišel s nápadem koupit síť a na ní pytlíčky rozvěsit. Nápad se mi líbil a to, že kalendář lehce sbalím a síť použijeme do Myščina pokojíčku na vystavování výkresů, tak to už je takový bonus navíc. A jak to naše společné úsilí dopadlo, můžete posoudit sami.

Přeji vám pokojný advent a radost z každého dne!

Velkým tématem byla náplň jednotlivých pytlíčků. Sladkosti u nás totiž moc nevedeme. Myslím, že pravidelná dávka sladkého by Myšku pěkně rozdivočela :-) Když jsem brouzdala při hledání inspirace na internetu, objevila jsem tento leporelový adventní kalendář a bylo jasno :-)

Nasáčkováno! Jednotlivé pytlíčky jsem šila z látky s vánočním motivem, kterou jsem před lety koupila u Mráze - s tím, že se třeba někdy bude hodit. Její čas přišel. Pytlíčky jsou pro letošní rok relativně velké, počítám však s tím, že v dalších letech bude jejich náplň mít větší rozměry. 

Náš síťový adventní kalendář. Myšce se evidentně líbí. Úplně se rozzářila, když ho uviděla poprvé. Síť máme zavěšenou v hale pod knihovnou - poměrně vysoko, aby na něj Myška nedosáhla, i když si přitáhne židli.

Detail sáčku. Horní okraj jsem začistila entlovacími nůžkami, stejně tak konce stužky. Číslovky jsou psané na zubatých kolečkách z plsti

Obsah prvního pytlíčku. Pro Myšku knížečka. Kalendář jsme pojali rodinně, takže v každém pytlíčku budeme mít vzkaz nebo úkol či hádanku i my  dospěláci. Chceme si totiž udělat vzájemně radost :-)

středa 9. listopadu 2016

Přineseniny


Tak přesně tolik času uběhlo od doby, kdy k nám Myška přišla. Pro ty kdo neznáte - úžasná leporela od Rotraut Susanne Bernerové. Myška je miluje a my také :-)
Říká se, že s dětmi běží čas rychleji než před nimi. Musím říct, že něco na tom je :-) Ani jsme se nenadáli a už máme za sebou Myščiny první přineseniny. Ještě dříve než k nám Myška přišla, jsme se s mužem rozhodli, že  je chceme kromě narozenin a svátku také slavit. 

Trochu jsme řešili, jak je pojmout. Chtěli jsme, aby měly trochu jiný průběh než narozeniny. A zároveň aby se neztratil ten punc výjimečnosti. Nakonec jsme se shodli, že na rozdíl od narozenin a svátku budeme přineseniny slavit jen v našem nejužším kruhu tj. jen my tři. Také jsme se řekli, že bychom rádi, aby přineseniny znamenali dělání společné činnosti, která bude pro nás radostí a zážitkem. To o jaký typ zážitku půjde, bude hodně odvislé od toho, co bude Myšku zajímat a bavit. Tiše doufám, že to nebude touha lézt po skalách či návštěva lanového centra. Myška totiž už teď výšky miluje, muži nevadí a já šílím :o)

Stěžejním posláním přinesenin má být připomenutí si dne, kdy jsme se stali všichni tři rodina. Většina adopčat a jejich rodin je slaví. A je to pro ně hezký čas - soudě i podle reakce synka našich přátel. Když se dozvěděl, že máme Myšku tak první jeho slova prý byla: Jéé, to je prima. To bude slavit přineseniny. 

A jak probíhaly ty letošní první přineseniny? Vzhledem k Myščině věku a zálibám (top činnost je partyzánské zkoumání záchodové mísy a kdyby k němu měla přístup tak i obsahu odpadkového koše), jsme se rozhodli jí výjimečně dát dárek (čtvrté leporelo od R.S.Bernerové) a také jsme jí chtěli oba vyprávět, jak jsme si ji před rokem přinesli. Posluchačku zaujal dárek, ale v průběhu našeho vyprávění nám zdrhla :-) 

Závěrem musím říct, že mě fascinuje, jak se z té malinké Myšky klube slečna, která ví, co chce a umí to dát najevo. Nudit se společně rozhodně nebudeme!

středa 26. října 2016

Baletka


Máme doma baletku. Myška se již na jaře rozhodla, že baletní postoj tj. na špičkách je to pravé ořechové. Nejprve jsem to neřešili. Vždyť spousta dětí se staví na špičky, a přesto začnou chodit zcela normálně. 

Týdny a měsíce utíkaly, ale Myšku baletí postoj neopouštěl. Naopak, jinak než na špičkách jsme ji stát neviděli (podotýkám, že se stavěla o nábytek, rozhodně ne v prostoru). Když už Myška sfoukla svíčku na prvním narozeninovém dortu, tak nám došla trpělivost a navzdory doporučení naší dětské lékařky (ještě není potřeba to řešit), jsem využila kontaktu od kamarádky a navštívila s Myškou fyzioterapeutku. Ta shledala, že je Myška motoricky velmi zdatná, pohybově vyvážená :-) až na to stání. Bylo mi vysvětleno, že opravdu hodně dětí si stoupá na špičky, ale zároveň jsou schopny se alespoň na chvíli postavit na celou nožku (říká se tomu emoční stoupání). To Myška nebyla. Současně však paní fyzioterapeutka nenašla žádnou zjevnou příčinu, proč Myška baletí. Prostě špatný návyk, který už byl v té době dost upevněn. 

A tak přišlo na řadu cvičení Vojtovky. Smekám před všemi rodiči, kteří cvičí s dětmi dlouhodobě a poctivě. Nám to dalo dost zabrat, byť to měly být 4x denně 2 minuty. Na rovinu - čekala jsem, kdy na nás někdo z baráku pošle sociálku, která k nám už po osvojení přestala chodit (Myška při cvičení křičela opravdu vydatně). No, sociálka se nedostavila, zato první úspěchy ano :-) Myška si začala stoupat alespoň chviličku nejprve na celou pravou a pak levou nožku. A opět Vojtovka. Myška se postavila na obě nohy! 

A pak změna - "jdeme na to přes hlavu", prohlásila paní fyzioterapeutka. A tak jsme začali pracovat na upevnění Myščiny rovnováhy na nožičkách. 

Na happyend této ministory si ještě chvíli počkáme. Zatím je Myška v té fázi, že je schopna stát na obou nožkách, umí už popojít podél nábytku pár krůčku s celým došlápnutím. Tento týden se postavila poprvé sama v prostoru bez opory a dneska udělala dva krůčky podél gauče, přičemž se držela jen jednou rukou. 

Teď už věříme, že opravdu začne chodit "normálně". Vím, že se dá naučit chůze na špičkách, a že to je celoživotní boj. A tak jsme vlastně rádi, že Myška ještě nechodí, a že má pořád šanci, že bude ťapat po celých nožkách. 

Oproti jiným vadám, postižením, které dítě může mít, je tohle prkotina. O to víc si uvědomuji statečnost a sílu rodičů, kteří mají dítě s handicapem, které nějak vybočuje. A oni trpělivě čekají, až přijde ten správný čas pro danou dovednost, navzdory dotazům okolí, kdy že už to bude.


Edit: Myška udělala 14. listopadu 2016 první krůčky! Do týdne již chodila poměrně jistě (neměla žádné období pádů) a dneska je z ní zdatná ťapistka, která hezky došlapuje na celou nožičku :o)

středa 12. října 2016

Náhradní desatero



Poprvé jsme se s ním setkali v knize Osvojení a pěstounská péče od Matějčka a kolektivu, kterou jsme si pročítali před třemi lety na dovolené. Tehdy nás čekal přípravný kurs budoucích žadatelů o adopci (zkráceně přípravka).  Podruhé se mi dostalo do rukou právě na přípravce. Vrátila jsem se k němu v době, kdy už jsme měli Myšku a jeho obsah byl najednou více jasný a srozumitelnější. 

A proč se o něm zmiňuji. Je pro mě totiž povzbuzením. Do procesu adopce jsme šli s pevným rozhodnutím pro tento krok a zároveň s vírou, že to bude dobré. Je to vlastně podobné jako s manželstvím - bez rozhodnutí a víry v toho druhého to podle mě jde jen velmi těžko. A i když věřím, že se nám podaří dát Myšce láskyplný domov a vychovat z ní slušného člověka, nebudu tvrdit, že nejsou chvíle, kdy máme respekt z budoucí puberty, z toho jak Myška dokáže zpracovat svůj příchod k nám apod.  A právě v těchto chvílích mi  pomáhá tohle náhradní desatero pana Zdeňka Matějčka, zasloužilého psychologa, jehož práce a a odkazu si nesmírně vážím. 

1. Za prvé a znovu: nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! - To jak je to důležité, jsem si uvědomila nad knihou Rosy Mitnik "To je moje". Když jsem si ji prohlížela, tak mi opravdu natvrdo došlo, že nám kus společného začátku chybí, a že naše rodičovství tím bude trochu "jiné", ale rozhodně ne méněcenné, a že jsem za něj vděčná!

2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.

3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život - a to i od našich dětí.

4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit  sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda! - To je myslím alfou a omegou všech vztahů.

5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii. - A tady musím říct, že někdy - hlavně zpočátku je těžké nesdílet informace, které člověk o dítěti dostal. Nicméně některé poznatky z Myščiny minulosti známe opravdu jen my s mužem (a zasvěcení profesionálové) a víme, že je chceme říct až Myšce. A upřímně - čím déle Myšku máme tím menší potřebu mám o jejím příchodu nebo minulosti mluvit. Ne proto, že bych chtěla něco zatajit, jen to pro mě už není tak důležité jako na začátku. 

6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme, při vhodné příležitosti vyprávět sami. K tomu můžu říct, že dodat, že nečekáme :o), vyprávíme, vzpomínáme, slavíme.

7. Dítě sice není z nás, není "z naší krve, ale je naše"! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství.  - Je naše, čím déle je u nás, tím víc to cítíme!

8. S horším počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné - nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky! - Čekali jsme, že děťátko, které k nám přijde bude mít nějaké deficity způsobené životním startem. U Myšky se zatím nic neprojevuje, tak snad...uvidíme...

9.  O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme. - Máme to na paměti a Bohu díky máme co pozitivního říct.

10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život. - Tak izolované Myška rozhodně není :o) a i kdybychom se o to snažili, tak nám asi uteče :-) protože je opravdu společenský tvoreček :-)

úterý 27. září 2016

Pravý domácí časopis

Více informací najdete na www.pravydomaci.cz


Znáte? Neznáte?

Já ho objevila teprve nedávno u kamarádky - na záchodě :-) A protože razím svoji soukromou teorii, dle které se právě na WC objevují kvalitní literární kousky (beletrií počínaje a časopisem konče), neváhala jsem a nakoukla do obsahu a také si užila chvilku, kdy jsem si v klidu mohla přečíst pár řádek.  Čtu totiž ráda a kdekoliv :-) Vytáhnout knihu i na tři zastávky MHD mi prostě stojí za to. No, a v poslední době si ty čtecí chvilky kradu právě na onom místě - když je muž doma a já s sebou nemám asistentku :o)

Ale zpátky k časopisu. Nejprve mě zaujala obálka - podobnost školního sešitu se prostě nezapře. Zároveň mi přišla neotřelá.  Jako první se mi dostaly do rukou čísla z letošního ledna a března. Tehdy mě zaujal článek o bosonohém chození, jídlu v cyklech či volné menstruaci. Musím říct, že některá témata jsou na mě hodně alternativní, ráda se však o nich něco dozvím a někdy také přemýšlím, zda s nimi můžu nebo resp. chci nějak naložit. Např. vyhodnocení výzvy "Co dobrého jsem udělal pro naši planetu" také trochu přispělo k mému tehdejšímu "odhodlávání se" k látkování.

Mezi témata se kterými se lze v časopise setkat patří např. příroda, bydlení, zahrada, vaření, alternativní léčba, rodina, ekologie... atd.

A proč o něm píši? Ne, nechci dělat reklamu. Spíš chci sdílet radost, že existuje časopis, který si ráda přečtu na záchodě :o)

neděle 18. září 2016

EXPEDICE APALUCHA 2016



obráceně! Aneb šest maminek vyrazilo se svými devíti ratolestmi na společný prodloužený víkend. Tatínkové (spokojeně) zůstali doma :o) Nová tradice založena!!!

Před osmnácti lety jsme se poznaly na internátu střední školy. Navzdory tomu, že jsme každá jiná, jsme zůstaly kamarádkami dodnes! Po maturitě jsme se rozešly, přesto nás pojí Telč, společné vzpomínky a hlavně společné přátelství, které přetrvává dodnes.

Letos poprvé jsme všechny maminkami. A tak jsme se rozhodly, že do našich setkání zapojíme i další generaci. A ta se nedala zahanbit :-) Šest pižďuchů ve věku 5 měsíců až 6 let si káplo do noty a prodloužený víkend si řádně užili. A my také :-)

Děcka se vyřádily na zahradě, při hře na šipkovanou, na hřišti, na zakázaných schodech (ty magicky přitahovaly především Myšku). A my ženské, jsme si zas řádně popovídaly.

Kromě spousty zážitků jsme si s Myškou odvezly medaily (Myščinu první!) a stylové naušnice (Brabíku, díky!). A taky poznání, že navzdory běžícímu času, jsme v jádru pořád ty holky, které potajmu po večerce na intru poslouchaly Červené uši" :-)

pondělí 5. září 2016

Domácí kečup

Foto z výrobního procesu

Před několika lety jsme na dovolené v jedné malé prodejničce koupili kečup. Barevně vypadal trochu podezřele, nicméně jiný na výběr nebyl a zřejmě jsme kečup na nějaké jídlo potřebovali - to už si  nepamatuji. Co si však naopak pamatuji velmi přesně, bylo moje naštvání, když jsem si přečetla jeho složení (samozřejmě až v apartmánu), které připomínalo gumové holínky. A právě tehdy jsem došla k závěru, že si kečup začnu vyrábět doma. Vždyť to určitě není žádná věda :-)

No, není! Jen najít ten správný recept mi chvíli trvalo. Ale kdo hledá, obyčejně najde :o) A tak už si čtyři roky vařím domácí kečup, na který nedáme s mužem dopustit. Recept jsem si upravila dle  našich potřeb a pro inspiraci ho dávám na blog.


Domácí kečup

Potřebujeme: 3 kg rajčat, 4 větší cibule, 4 větší jablka, 3 stroužky česneku, 2 lžíce soli, 15 dkg cukru, 1 dcl octa, 1/2 lžičky pepře, 1/2 lžičky kari, skořice, sladké papriky, pálivé papriky, 5-6 hřebíčků, 1 a půl lžíce nového koření,

Postup: Rajčata nakrájíme na poloviny, cibule na čtvrtky, jablka oloupeme a zbavíme jádřinců (tím vzniknou čtvrtky). Vše dáme do velkého hrnce a necháme hodinu a půl vařit s pokličkou a poté stejný čas bez pokličky. Během varu občas promícháme. 

Po uvaření lze rozmixovat (vynechávám) a poté propasírovat přes síto (k této činnosti je skvělý dřevěný pasírák). Naplníme lahve a zavaříme (15 minut na 85 stupňů). 


Je opravdu famózní! A hlavně víte, co v něm je :o)

sobota 27. srpna 2016

Jméno

Oblíbená myška naší Myšky. Dárek k jejímu osvojení :-) Česká hračka více viz na www.hugochodibos.cz

Od první chvíle, kdy jsme o Myšce začali říkat našemu okolí, následovala jedna z častých otázek: "A to jméno už měla nebo jste ho změnili?" Až nás překvapilo, jak moc tato informace lidi, počínaje tříletou neteří  a konče sousedkou od naproti, zajímá. Naše odpověď byla jasná - jméno jsme ponechali. Už jenom ta představa, že u doktorky vysvětlujeme, proč se miminko jmenuje X a já ho oslovuji Y nás děsila. A upřímně řečeno, ta dvoukolejenost by byla opravdu hodně náročná. Stačilo objasňovat příjmení. A stejně nás dodnes naše dětská sestřička zve do ordinace pod původním Myščiným příjmením. I když naděje umírá poslední a třeba se do Myščiných devatenácti dočkáme změny :o)

Když konečně došlo k tomu, že jsem jela z matriky, kde jsem odevzdala její původní rodný list, a v batohu měla uložený ten nový, zažívala jsem zvláštní směs pocitů. Jedním z nich byla rozhodně radost, že už je konečně ta poslední tečka celého adopčního procesu za námi. Zároveň mi ale bylo trochu zvláštně z toho, že Myška má najednou úplně novou identitu, alespoň co se systému týče. Prostě už pod svými původními nacionály nikde nefiguruje. Vzdáleně mi to připomnělo situaci po svatbě, kdy jsem najednou také měla nové příjmení, k tomu jsem si změnila trvalý pobyt. Pak mi ale došlo, že tohle je ještě něco jiného. Já své rodné příjemní píšu do řady formulářů, Myška ho nikde uvádět nebude. Chvíli, ale opravdu jenom chvilku, mi bylo trochu smutno, že najednou nemá žádné hmatatelné pojítko se životem před námi, Poté jsem si ale uvědomila, že jí zůstalo její původní křestní jméno:-) A musím říct, že když mi toto docvaklo, tak se mi vlastně vnitřně trochu ulevilo. Vím, možná to zní zvláštně, ale prostě to tak je. A s mužem jsme se shodli, že jsme rádi, že jsme jí jméno ponechali.

Zjevně to ale nebývá pravidlem. Od samého začátku se nás téměř všichni zúčastnění profesionálové ptali, zda jí jméno ponecháme či ne. Konečně, tomuto tématu jsme se věnovali i na přípravce, ze které vyplynulo, že obecné doporučení je takové, že je vhodné, pokud to jenom trochu jde, dítěti jméno ponechat.

My jsme to takto nastaveno měli. Říkali jsme si, že jméno děťátku ponecháme, vyjma situace, kdy by si přineslo opravdu exotické či extravagantní jméno typu Esmeralda apod.(situaci, že by jméno nemělo přiděleno jsme moc neřešili). Tehdy bychom hledali jinou podobnou variantu.

Vím, že identitu netvoří jenom jméno. To rozhodně ne. Přesto si myslím, že pro dítě a později pro dospělého je důležité. Tvoří jeho součást od narození. O to víc jsem ráda, že Myška je Myška od samého začátku :o)

středa 17. srpna 2016

Látkování



Ještě před příchodem Myšky jsem si říkala, že bych jednou chtěla zkusit šátkování (rozuměj nošení dítěte v šátku a později v nosítku) a látkování (tj. používání látkových plen). Inspirací pro mě byla moje švagrová.

Po Myščině příchodu došlo poměrně dost rychle na nošení v šátku, který nám opravdu moc pomohl v navázání kontaktu. I když to zpočátku nevypadalo, tak Myška je dodnes nosící typ :-) A myslím, že velkou zásluhu na tom má citlivý přístup Ivy, u které jsme byly na soukromé lekci šátkování. Nošení si užíváme obě!

Látkování tak rychlý průběh rozhodně nemělo. Na začátku jsme chtěli používat jednorázovky, aby na Myšku nebylo moc změn najednou. Pak se objevila mykóza, kterou si s sebou přinesla z Domečku. A pak byla zima a já se nemohla nějak odhodlat... I když jsem si pořád říkala, že to chci aspoň zkusit, a že by mě to mrzelo, kdybych se k látkování nedokopala. Současně mě na celé situaci nejvíc štvalo to množství těžce rozložitelného odpadu. Jako jakousi úlitbu jsem začala používat ekopleny z DM.

Krátce poté co jsem muži říkala, že se obávám, že se k látce asi fakt neodhodlám,  nám došla zásoba jednorázovek. Myška totiž onemocněla, já se nedostala k plánovanému velkému nákupu a muž měl dorazit až pozdě večer. Hm, co teď? Ano, tušíte správně. Na scéně se objevily látkovky, které byly dosud zastrčené na dně skříně. A já je zkusila! Připadala jsem si jako experimentátor první kategorie. A především jsem čekala, co to s Myškou udělá. A ono se nestalo vůbec nic :-)

A tak od té doby převážně látkujeme (pouze v noci dávám jednorázovku, pak na delší cesty a o dovolené). Část látkových plen používám z výbavy mé švagrové. Část jsem pořídila z bazárku a od kamarádky. Kombinuji kapsovky (hlavně na doma) se systémem svrchních kalhotek (i když jsem k nim zpočátku měla výhrady, jenže venku opravdu vydrží víc). Mám tři pleny AIO s nacvakávacím jádrem (takže vlastně SIO), několik svrchňáčků a řadu vkládaček. Ano, je to práce navíc. Ale není to tak strašné :-) 

A hlavně mám příjemný pocit z toho, že: a) jsem překonala svoji liknavost (i když jsem k tomu vlastně byla donucena situací, co si budeme povídat). b) alespoň trochu snižuji produkovaný odpad c)  časem se nám vrátí i peníze vložené do pořízení látkovek.

Musím říct, že jsem přečetla řadu článků a diskusí o používání/nepoužívání látkových plen. Občas jsem nad některými názory žasla. Současně mě to však ještě více utvrdilo v mém přesvědčení, že  látkovky jsou šetrnější k přírodě i dětskému zadečku - minimálně v tom směru, že Myšku častěji kontroluji, zda je počuraná nebo ne. A taky je pravda, že mám štěstí, že se v látkovkách neopruzuje víc než v papírovkách a je v nich spokojená. Jediné, co mě trochu štve, je fakt, že jsem s nimi začala relativně pozdě. Z druhé strany - lepší než vůbec :-)

A pokud někdo z vás váhá, zda látkovky zkusit, přidávám několik zdrojů, ze kterých jsem čerpala při svém "studiu":o) Hezký přehled má Jitu, Syroovka nebo Madame Coquette. Zejména poslední zmiňovaná mě opravdu oslovila ve svém článku. V dost bodech vidím sama sebe.

Látkování zdar!

Edit: Od října 2016 látkujeme celodenně a spokojenost velká :-)

sobota 13. srpna 2016

Letošní prázdniny

jsou téměř ve svém finiši. Než jsem se stačila pořádně nadechnout letního vzduchu, užít si tepla a světla, tak podzim klepe na dveře. Jsem ráda, že můžu říct, že jsme si je užili. Byly totiž tak jiné než ty předchozí roky! Snad poprvé od základní školy jsem měla o prázdninách volno (po základce jsem totiž každé prázdniny makala na brigádách), které jsme s Myškou využily především na cestování mezi prarodiči, doma jsme pobyly pokaždé jen pár dnů. V létě se nám prostě nechtělo být na sídlišti, zvlášť když u obojích prarodičů je zahrada a za humny louka, les. 

A bylo to moc fajn :-) Myška si to užila, obojí rodiče také. No, a já taky :-), byť to balení a vybalování mě opravdu nebaví. A taky nám chyběl tatínek.  Z druhé strany mohu říci, že díky častým přejezdům se stávám odborníkem na rychlobalení batolete :-), sebe zvládám sbalit, díky dřívějšímu pendlování na trase intr - domov a později ubytovna - domov, bez problémů.

Místo dalších řečí přikládám pár snímků z jedné letní procházky s Myškou.

A přeji hezké, teď už snad zase, letní dny!


Jo, třešně zrály, sladký třešně zrály a teplej vítr vál

V dáli moje milovaná Javořice

Zvládly jsme nasbírat i trochu borůvek. Myška pak byla celá namodro :-)

Po psovi a kočce, další Myščino oblíbené zvíře. 

Kolmanův křížek, čerstvě po rekonstrukci. 

pátek 17. června 2016

Ženy


Tři knihy, dvacetdevět žen a jejich životních příběhů. O čem to mluvím? O trojici knih: Slečny od Barbory Baronové, Ženy z fary od Věry Lukášové a Hany Schilerové a Ženy v bílem Pavly Frýdlové.

Nejprve se mi dostaly do rukou Slečny. V zimě jsem se o nich dočetla na blogu Jany G. Kniha mě zaujala a já si obratem zjistila, že ji mají u nás v knihově. Dokonce byla tehdy volná. I neváhala jsem a vypravila se pro ni. A následně jsem ji, na mé dnešní poměry, celkem rychle přečetla. Současně jsem si při jejím čtení řekla, že by to byl moc hezký dárek pro jednu moji opravdu blízkou duši. Nastalo další pátrání. Vzhledem k tomu že kniha byla vydaná v roce 2012, nebyla již téměř k dostání. Nakonec jsem ji zakoupila přímo od autorky viz . Mimochodem - moc příjemná žena :-)

Slečny byly následně darovány a líbily se. Na oplátku jsem obdržela tipy na další dvě knihy, které jsou psány v podobném duchu. A tak netrvalo dlouho a já se začetla do knih Ženy z fary a Ženy v bílém. Všechny tři knihy spojuje mapování osudů žen od počátku 20. let 20. století do současnosti.. Myslím si, že každá z nich může čtenáře něčím zaujmout. A protože se mi  tato "minisérie" líbila, přináším jí na blog. Třeba se vám některé z "žen" budou také líbit :-)

                                                                       Slečny

Literární dokument, který se skládá z osmi velmi otevřených zpovědí žen, které spojují dvě věci - jejich bezdětnost a neprovdanost. Autorka si dává za cíl zmapovat postavení svobodných, bezdětných žen v české společnosti  v naší republice. Musím říct, že důvody, pro které slečny zůstaly slečnami byly různé např. existence kontinuálního vztahu s ženatým milencem, emigrace okolo třicítky a následné usazování se v cizí zemi, zachování věrnosti padlému milému ve válce, řádový život atd.

Sama jsem si jednu dobu myslela, že zůstanu slečnou napořád. A můžu potvrdit, že pocity a dotazy, se kterými se ženy - slečny v mém tehdejším věku setkávaly byly vlastně velmi podobné těm, kterým jsem sama před cca. sedmi lety čelila.



Ženy z fary

Kniha obsahuje rozhovory s jedenácti ženami, které dobu totality prožily jako farářky českobratrské církve evangelické nebo jako paní farářové (rozuměj manželky farářů). Ženy se ve svých vyprávěních objasňují, jak se dostaly na faru, a co jejich role ať již farářky či paní farářové obnášela. Kromě vyprávění o rodinných a sborových vztazích, lze v knize najít příběhy osobní statečnosti žen, které se nebály vyznat svoji víru a tím podávat svědectví o životě křesťanů v době totality. Byť samy ženy  svůj postoj často jako odvážný nehodnotí.



Ženy v bílem

I tato kniha se skládá z životních příběhů deseti lékařek různého věku a zaměření. Všechny lékařky se dotýkají tématu diskriminace žen a nerovnost v postavení žen lékařek vůči svým kolegům. Koneckonců impulsem pro vznik této knihy byl výrok prezidenta České lékařské komory MUDr. Kubka, ve kterém uvedl, že přílišná feminizace českého zdravotnictví je jednou z hlavních příčin jeho krize. 

Ženy - lékařky ve svých příbězích dokládají,  že dobrým lékařem může být muž i žena. Na rozdíl od mužů jsou však ženy často nuceny řešit kromě svého povolání také otázku rodiny (jejího načasování) a skloubení péče o děti a zaměstnání. Musím říct, že právě poslední zmiňované téma tj. skloubení rodinného a pracovního a rodinného života mě u Žen v bílém hodně zajímalo. Sama totiž pracuji také v oboru, který se mění (což je i téma medicíny) a udržet krok není jednoduché. A pokud se chci jednou naplno vrátit zpět (a to chci), tak už teď musím pracovat na tom, abych z oboru úplně nevypadla. Současně však nechci, aby mi utekly cenné dny, týdny a měsíce s Myškou. A hledání kompromisů nebývá jednoduché, zejména s ohledem na současné nastavení společnosti.


středa 8. června 2016

Na skok


jsme byly s Myškou u mých rodičů. V neděli nás muž přivezl, dneska jsme odjížděly. Byl to krátký čas, zároveň však velmi intenzivní. Mám pocit, že čas na venkově utíká jinak, než ve městě. Člověk ty dny tak nějak víc prožije. 

A my je prožívaly naplno :-) Myška zažila několik premiér - první lezení do schodů, první jízdu vlakem, krmení kačen, lezení po posekané trávě. Já zas stihla udělat mamce pečený čaj ze zbytků loňských zásob. Současně jsem nemohla opomenout, že bezová sezóna je v plném proudu, takže jsem se pustila do výroby domácí bezové šťávy, které předcházela naše "tour de bez".

A taky mě stále fascinuje, že na místa, na která jsem chodila jako holka, teď vozím Myšku. Jak prohlásila jedna z kamarádek, se kterou jsme tvořily dívčí trio - máme tady další generaci. A má pravdu :-) S tím také souvisí, že mě nepřestává chvilkami udivovat, že lidi které znám od mala a oni mě, najednou potkávám s Myškou - v úplně jiné a nové roli. Vnitřně je mi z toho moc hezky :-)

V neposlední řadě jsem konečně přijala, že můj blog již není jenom o šití. A jak to vypadá, jeho cesta se začíná ubírat jiným směrem. To však neznamená, že jsem šití pověsila na hřebík! Jen jsem si uvědomila, že mě vlastně "čekání" na dokončení šicího projektu blokuje k psaní příspěvků, které nejsou šicí.  A to nechci. Nebo jinak řečeno - chci si zaznamenávat věci, které mě oslovily, posunuly, rozesmály, rozesmutnily, které prostě tvoří můj svět!

Přeji vám krásný červen :o) 

čtvrtek 26. května 2016

Rozsudek

Anonymizovaná verze (proto ten "výkus" vlevo nahoře).

byl vynesen! Od včera ho máme s doložkou právní moci. Jupíí! Radost velká, úleva obrovská... Teď už je Myška naše i právně :-)

Když byl na podzim vynesen první rozsudek, pamatuji si, jak mě skoro mrazilo. Přece jen - byla jsem poprvé účastníkem soudního řízení. Sice jsem v práci četla řadu rozsudků, ale tenhle byl NÁŠ  a o NÁS. I tehdy byla velká radost - bez rozsudku by nám Myšku nevydali. Současně se však s radostí snoubila obava, nervozita z toho, co přijde. Moc jsme se na Myšku těšili, opravdu moc :-). Současně těch změn bylo hodně najednou. V neposlední řadě - Myška nebyla v té době právně volná. To fakticky znamenalo, že až do uplynutí lhůty, kterou měla její rodina na rozmyšlenou, jsme byli vystaveni riziku, že bychom Myšku museli vracet, kdyby... 

Nechci tvrdit, že jsem každou hodinu vyhlížela konec této lhůty. To ani nešlo. Bylo nutné se dostat do nové role, zvládnout péči o miminko, řešit Myščinu deprivaci. I tak jsme však s mužem byli vděční za každý den, týden, který nás přibližoval k jejímu konci. Dočkali jsme se! Když jsme volala na úřad, aby si to potvrdila, tak se mi klepala kolena. Uff. 

Několikrát jsme si vyslechli, že "bych do toho rizika nešel/nešla". Naprosto chápu! Také jsme to tak měli původně nastaveno. Jenže - roky běží, bioděťátko nepřichází, do toho nový občanský zákoník, který proces adopce zkomplikoval. A tak jsme se nakonec rozhodli jít do rizika. A vyplatilo se! Díky naší toleranci jsme se dočkali dříve a získali malé mimi.  Podle nového občana je totiž dítě nejdříve právně volné ve 4,5 měsících. Předpokladem však je, že VŠICHNI (rodiče, úřad, soud) spolupracují, což rozhodně není samozřejmostí, spíš výjimkou. Útěchou nám bylo, že i kdybychom Myšku měli vracet, zažila na rozdíl od ústavu individuální péči a teplo domova.

A jak to bylo teď? Když jsem si četla druhý rozsudek, seděla jsem na gauči, dívala se na spokojenou Myšku a cítila, že máme kus cesty za sebou. A mnohem, mnohem delší před sebou. A jak říkala paní soudkyně - nemáme si chodit za 18 let stěžovat :-) V tuto chvíli je soudní maraton za námi. Myščina minulost je právně uzavřena. Pro nás však nekončí, Naopak -  Myščin život před námi je její součástí, se kterou budeme pracovat všichni tři celý život ( časem možná čtyři, máme totiž podanou žádost o druhé děťátko). Víme, že to možná nebude vždy jednoduché, že pravda je v lidských vztazích důležitá, a že to bude ještě velký kus cesty. Věříme však, že tu naši společnou cestu  s Boží pomocí zvládneme!

pátek 20. května 2016

Projekt "Život v kufříku"


Myslela jsem si, že další příspěvek bude o šití (konečně zase po čase!). Než jsem stačila svůj plán zrealizovat narazila jsem na stránkách www.adopce.com na zmínku o projektu "Život v kufříku". Jeho podstatou je pracovat s životním příběhem dětí, které jdou z porodnice do náhradní rodinné péče (ať už se jedná o kojenecký ústav, pěstouny na přechodnou dobu, adopce).

Vzhledem k absenci informací o jejich narození chtějí zakladatelky projektu tyto děti "na jejich životní pouť vybavit kufříkem, který obsahuje co nejdetailnější a nejpestřejší informace a "suvenýry" spojené právě s tímto okamžikem (touto dobou). Doufáme, že všichni, kdo budou o dítě dále pečovat, na tuto myšlenku navážou: budou pracovat s životním příběhem dítěte a pozvolna tak budou plnit kufřík, který symbolizuje cestu životem." zdroj: tady

V kufříku by děťátko mělo mít první fotografie, otisky ručiček, nožiček, dudlík, kojeneckou láhev ale tak např. noviny ze dne, kdy se narodilo. Musím říct, že se mi myšlenka projektu moc líbí! Vím, že kufřík náruč nenahradí, přesto mám opravdovou radost, že někomu došlo, že  na samém počátku života dětí v náhradce nemusí být nutně bílé místo. Více informací o projektu najdete tu,  reportáž na novinkách zde

A ještě více mě těší, že Myška k nám s prázdnou nepřišla. Pravda, z porodnice má pouze záznam ve zdravotním průkazu. Nicméně při propuštění z ústavní péče jsme kromě propouštěcí zprávy, rodného listu, ošetřovatelské zprávy, průkazky pojištěnce obdrželi také CD s fotografiemi a Myščiny osobní věci tj. oblečení, hračku, deku bačkůrky. Jsem za to tak ráda!

A tak všechny tyto věcičky opatruji a postupně dávám stranou a vím, že budou pečlivě schované do doby, než je bude chtít Myška vidět. A při její zvědavosti to nebude dlouho trvat :-)

neděle 8. května 2016

Čas ohně, čas šeříků

Na dnešní den připadly rovnou dva svátky. Ten první z nich se týká pouze části populace - mám na mysli svátek matek! S radostí si uvědomuji, že se mě letos poprvé také týká :o) Je to taková moje malá premiéra. Mám z toho radost a současně jsem ráda, že se toto ocenění maminek dostalo do kalendáře. Maminky si to zaslouží...

Druhým svátkem, o kterém se na rozdíl od loňského kulatého výročí, letos mluví podstatně méně je den vítězství nad fašismem tj. konec druhé světové války. V tyto květnové dny si pravidelně vzpomenu na moji babičku, která mi vyprávěla, o tom jak prožili poslední dny války ve sklepě (v tom sklepě, kde jsou dneska uskladněny brambory) s tehdy mým ročním taťkou. Také se již řadu let právě v kontextu květnových událostí vracím ke knihám Elišky Horelové. ( Její trilogii "Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa" jsem zmiňovala již tu.)

Konec války je totiž velmi hezky popsaný očima dospívajících dětí v knize "Čas ohně, čas šeříků." Nepopírám, že v ní je trochu cítit poplatnost doby ve které byla napsaná (70. léta 20. století), přesto však vnímám, že v ní převažuje dar, který Eliška Horelová má - umí totiž psát o opravdu smutných a pohnutých událostech s humorem. Čtenáři je tak chvíli do smíchu a chvíli do pláče. A totéž platí o knize "Kluci ze zabraného". 

Jsem přesvědčena, že konec války je na místě si připomínat, už proto že každý rok, který prožijeme v míru a ve svobodné zemi je dar. A že je to dar velmi křehký, je myslím, v současné době nabíledni.


Kniha už má svá nelepší léta za sebou, je několikrát lepená. Přesto jsem z ní měla velikou radost, když jsem ji přes internetový portál sehnala. 


Úvodní slovo ke knize "Hoši ze zabraného". Tak nějak mě vždycky dostane. Možná i proto, že mám pořád velmi silný vztah ke svému rodnému kraji (navzdory tomu, že žiji jinde), jsem z chalupy a vím, jak má člověk rád ten kousek země, na kterém pracuje a který mu patří.

úterý 3. května 2016

Ach, ta podoba!

Když se dítě narodí,  většinou je jednou z prvních "starostí" celé rodiny, komu je to čerstvě narozené miminko podobné :-) Když si přinesete domů adopčátko, tak vás (tedy alespoň mě) ani nenapadne, že by podobu dítěte a adoptivních rodičů někdo řešil. Dnes mohu říci, že opak je pravdou!

Pomalu se totiž přesouváme z otázek směřujících k porodu, k posuzování podoby mezi námi a Myškou. Zatím bylo shledáno, že má Myška moje oči a manželova gesta :-) Muž řešil, jaká gesta to prý jsou :-) Také se nás lidi často ptají, zda jsme si malou sami vybrali tj. zda jsme přišli do kojeneckého ústavu a ukázali si, které miminko chceme.  Dost mě překvapilo, jak je tato představa mezi lidmi zažitá. To vlastně byl motiv pro napsání tohoto příspěvku :-)

Praxe je totiž odlišná. V současné době se vybírají vhodní rodiče pro konkrétní dítě (neřeším přímou adopci). Berou se v potaz jejich požadavky - lze to říci i obráceně - řeší se jejich tolerance např. k onemocnění, drogám, alkoholu u rodičů apod. -  versus anamnéza děťátka. Při celkovém posuzování obou stran je také přihlíženo k podobě žadatelů a dítěte. Samotnou mě tento fakt překvapil, nicméně při podání žádosti o adopci jsme skutečně dokládali naše fotografie včetně fota, na které bylo vidět naše siluety. Při přípravce nám bylo vysvětlováno, že se při výběru vhodných rodičů přihlíží také k jejich postavě, barvě vlasů apod. a tyto fakta se porovnávají s podobností dítěte a jeho biologických rodičů (samozřejmě pokud jsou známy). Je zde snaha, aby např. dva blonďatí žadatelé neměli dítě jižanského typu apod. Prostě aby si rodiče i adopčátko byli co nejvíce podobné. 

A musím říct, že i u nás byla podoba zohledňována :-) A tak jsem zvědavá, jaká Myška bude nejen vzhledem.  Ale už teď můžu říct, že po muži je horkokrevná (žádné moje dvoje fusekle a šál okolo krku i v létě) a po mně zvědavá :-) zn. děsně moc!



Já za mlada :-) Teď si to podobně metelí Myška, takže máme o zábavu postaráno :-) A to je dobře! Máme radost, že je šikovná a veselá.

úterý 29. března 2016

Vídeňská etuda

Po dlouhé době taška! Dlouho slibovaná, za tři večery ušitá. Pro Marušku, kterou mám v mobilu uloženou jako Maruška Wien. Seznámily jsme se totiž před téměř osmi lety ve Vídni jako účastnice dvouletého kursu. Díky Marušce a  podpoře dalších kolegů jsem ho úspěšně absolvovala. I když jsem si myslela, že uteču, byť to není můj styl. Nerada vzdávám věci, o kterých jsem přesvědčená, že je v mých silách je zvládnout. Tady jsem váhala. Rakouská němčina pro mě byla silná káva!

Kurs skončil, ale naše přátelství ne! Vídáme se pouze párkrát do roka, navzdory tomu se na sebe vzájemně těšíme. Maruška je totiž sluníčko :-), které rozdává dobrou náladu a optimismus. Díky za takové človíčky :-)

Tak ať se dobře nosí, Maruško!

Vychytávky pro příště: šev kapsy na zadní straně tašky složit obráceně, zip posunout více doprostředka zipových dílů

Čas zpracování: cca. 6 hodin

Použitý materiál: bavlněná látka, vliselin, ronopast, 2x spirálový zip

Celkový pohled na přední i zadní stranu aneb jaké rozdíly dokáže světlo. 


Aby Maruška nemusela hledat, kde že ty kapsy jsou, olemovala jsem jejich horní hranu druhou designovou látkou. 

Zapnutá. Připravená na akci!

pátek 25. března 2016

Velikonoční

Z našeho kostelíka, větvičky z Květné neděle z Myščina požehnání
Požehnané Velikonoce vám všem!

Křížulka

pátek 18. března 2016

Jedna doktorská

epizoda končí. Po patnácti letech odcházím od své praktické doktorky, která je opravdu lékařka, jak má být! Milá, lidská a zároveň opravdu šikovná a pečlivá. Uznávám, že mít praktickou doktorku 150 km od svého stávajícího bydliště je tak trochu nepraktické. Přesto jsem se téměř 14 let bránila změně. Jenže s Myškou už to není tak jednoduché. A rozhodně už není reálné, abych se při případné chřipce přesunula 150 km k rodičům, kde bych si došla k doktorce. 

Od soboty jsme s Myškou u rodičů. A tak jsem využila příležitosti a včera popadla Myšku, ušité mini toaletky, čaje a vyrazila jsem se na místní středisko a) pochlubit se s  Myškou (co si budeme povídat :-)) b) poděkovat za dosavadní péči a vysvětlit, proč mám v plánu změnit lékaře.

Bylo to milé setkání. Je mi trochu smutno - já vím, že to není asi úplně běžné, ale je to tak.  Odcházela jsem s hezkým pocitem a jako bonus jsem si odnášela tip na jiného praktika.

Toaletky jsou vlastně můj první dokončený šicí počin od té doby, co jsme tři :-) Šila jsem je u našich, v bojových podmínkách  - stroj je u brášky v pokoji, kde jsem si mírně řečeno, musela vytvořit pracovní prostor :o) A taky jsem s hrůzou zjistila, že šicí část mého mozku je na dovolené :-(  Měla jsem pocit, jako kdybych toaletku šila poprvé. Nakonec "to" naskočilo, ale stejně...

Vychytávky pro příště: použít na barevnou vsadku jiný materiál než len, který se hodně mačká, což kazí celkový dojem

Čas zpracování: obě dvě - celkem 2 hodiny

Použitý materiál:  bavlněná látka, len, 2x zipy, nitě

Opět koupelnové zástiší

sobota 5. března 2016

5. 3. 2011


Přesně před  pěti lety jsme si s mužem slíbili lásku, úctu a věrnost. Od rána na ten náš svatební den vzpomínám. Svítilo sluníčko, bylo "velkých" 11 stupňů (v kostele ještě víc :-)) a bylo krásně, nám bylo krásně! Současně jsem v údivu, jak ta naše první pětiletka uběhla. Jsme za ni vděční a věříme v další :-)

Má dnešní poloslavnostně-vzpomínací nálada mě nakopla k počinu, který jsme dlouho odkládala. Ano, zasvěcení čtenáři tuší. Odpoledne se mi podařilo přestěhovat můj šicí kout z ložnice do vedlejšího pokoje. Ve finále jsem tuto akci zvládal relativně rychle za asistence Myšky. Potvrdila se stará známá pravda, že z odkládaných věcí se stávají v naší mysli velké a náročné věci, na které se zrovna "člověk necítí". Upřímně - mně asi nejvíce odrazovalo to, že celá akce je provizorium. Za nějaký čas budeme dělat z ložnice pokojík pro Myšku, což znamená, že se bude stěhovat ložnice. A do ní se opět bude implementovat šicí kout :-)

Navzdory provizoriu se začínám těšit až se ty mé šicí plány budou realizovat! V dohledné době :-)

pondělí 29. února 2016

Zas o kousek dál

jsme na té naší cestě! Máme za sebou druhý soud, který dopadl dobře. Juch :-) Současně nařízené další jednání a naději, že v dubnu bude vynesen ten toužebně očekávaný rozsudek o osvojení a naše Myška tak bude naše i podle práva. Za tu dobu co ji máme si naplno obsadila naše srdce. Je úžasná, šikovná a zdravá. Takový velký malý zázrak.

A já si snad už zvykla na roli ženy na mateřské. Byl to docela skok - z plně pracující zaměstnankyně vklouznout do role ženy v domácnosti pečující o dítě. Začátky byly - takové kostrbaté. Přece jen to byla změna velká. Myslím, že velkým zlomem pro mě byl okamžik, kdy jsem byla krátce mimo domov a najednou jsem zjistila, že se mi stýská po Myšce :-) Do té doby jsem to spíš vnímala jako úlevu, když jsem na chvilku vypadla z domácnosti a o Myšku se staral muž. 

Také si zvykám na reakce lidí, když zjistí, že je Myška adopčátko. Poslední perličku mám z dneška - vypravily jsme se s malou na úřad, kde jsem podala paní za přepážkou tiskopis na potvrzení. Ona se nejprve rozhlédla a  následně se ke mně naklonila a pošeptala: "Vy máte holčičku od soudu?" Ano, čáp nám ji nepřinesl. Rozumím tomu, že pro lidi mimo rodinu a náš okruh přátel, může být skutečnost, že se setkali s adoptivní matkou zajímavá a někdy náročná v tom - jak reagovat. Rozpaky chápu, obavu abych nezranila otázkou a tím pádem jakési "bruslení" mezi frázemi také. Nicméně z mého pohledu jsou otázky, které by měly být zakázané. Např. Malá je adopčátko? Aha, tak to nemůžete mít děti? Uff.

Současně si neumím představit, že bychom adopci  před světem utajili. Pro lidi, kteří se o to v minulosti snažili to muselo být hodně náročné. Ono to člověka totiž dožene - minimálně se vás každý druhý ptá na porod. Kde jsem rodila a jak to šlo? Odpověď je jasná - bylo to rychlé a báječné :-)

V neposlední mj. řeším, jak a kam směrovat můj blog. Původně měl být o šití a drobných radostech. Upřímně této vize bych se chtěla držet. Jenže to má jeden háček - budu se muset vzmužit a konečně přesunout můj šicí kout z ložnice do druhé místnosti a také udělat pořádek v látkách. Nyní ho mám v obou místnostech tak napůl. Představa věčného hledání a přenášení věcí mě od šití odrazuje víc než láká. Z druhé strany Myška roste a chtělo by to začít šít. Takže to je má výzva na březen :-) 

Přeji vám hodně energie do následujících dní! :-) Mně totiž chybí a tak vyhlížím jaro...





sobota 9. ledna 2016

Povánočně

První příspěvek v novém roce. Říkám si, jaký bude? Odpověď neznámá, překvapivě :o) Ten minulý byl bohatý na události, v soukromém životě se jednalo o pozitivní změny a zprávy. V tom co se děje kolem nás, je toho pozitivního výrazně méně... 

Na většině blogů, které sleduji se objevily reporty o proběhlých Vánocích. Nebudu tedy výjimka :-) Vánoce byly moc hezké - plné milých setkání, sdílení společného času s rodinou, také trochu cestovní, balicí a virozové. Bylo to moc fajn, ale zároveň je prima, že se život zase vrací do běžných kolejí. Jsem typ který má rád, když mají dny svůj řád. 

K Vánocům neodmyslitelně patří také dárky. Oproti loňsku jsem téměř žádné nestihla vyrobit, takže byla většina kupovaných. Slovo téměř a tím i světlou výjimku představuje mistička, kterou jsem namalovala pro manžela. Je to už můj druhý výrobek z mařížské dílny. Mám z ní radost a muž taky :-)

V modrobílé kombinaci. Na oříšky, perníčky, bonbony - na co si vzpomenete :-)


Zároveň vám "musím" ukázat dvoje šatičky, které dostala Myška od hodných tet, a které se mi strašně líbí. Sama jsem už jedny šila viz tu, ale tyhle tedy jsou!!! Dani, Jitu moc díky! Jen si říkám, že bychom nutně potřebovali, aby se někdo z našich blízkých ženil nebo vdával, aby je Myška náležitě užila. Takže dobrovolníci hlaste se :-)

Oboje se mi líbí moc, vlastně nevím, které víc :-)

Krásné dny mějte!