pátek 17. června 2016

Ženy


Tři knihy, dvacetdevět žen a jejich životních příběhů. O čem to mluvím? O trojici knih: Slečny od Barbory Baronové, Ženy z fary od Věry Lukášové a Hany Schilerové a Ženy v bílem Pavly Frýdlové.

Nejprve se mi dostaly do rukou Slečny. V zimě jsem se o nich dočetla na blogu Jany G. Kniha mě zaujala a já si obratem zjistila, že ji mají u nás v knihově. Dokonce byla tehdy volná. I neváhala jsem a vypravila se pro ni. A následně jsem ji, na mé dnešní poměry, celkem rychle přečetla. Současně jsem si při jejím čtení řekla, že by to byl moc hezký dárek pro jednu moji opravdu blízkou duši. Nastalo další pátrání. Vzhledem k tomu že kniha byla vydaná v roce 2012, nebyla již téměř k dostání. Nakonec jsem ji zakoupila přímo od autorky viz . Mimochodem - moc příjemná žena :-)

Slečny byly následně darovány a líbily se. Na oplátku jsem obdržela tipy na další dvě knihy, které jsou psány v podobném duchu. A tak netrvalo dlouho a já se začetla do knih Ženy z fary a Ženy v bílém. Všechny tři knihy spojuje mapování osudů žen od počátku 20. let 20. století do současnosti.. Myslím si, že každá z nich může čtenáře něčím zaujmout. A protože se mi  tato "minisérie" líbila, přináším jí na blog. Třeba se vám některé z "žen" budou také líbit :-)

                                                                       Slečny

Literární dokument, který se skládá z osmi velmi otevřených zpovědí žen, které spojují dvě věci - jejich bezdětnost a neprovdanost. Autorka si dává za cíl zmapovat postavení svobodných, bezdětných žen v české společnosti  v naší republice. Musím říct, že důvody, pro které slečny zůstaly slečnami byly různé např. existence kontinuálního vztahu s ženatým milencem, emigrace okolo třicítky a následné usazování se v cizí zemi, zachování věrnosti padlému milému ve válce, řádový život atd.

Sama jsem si jednu dobu myslela, že zůstanu slečnou napořád. A můžu potvrdit, že pocity a dotazy, se kterými se ženy - slečny v mém tehdejším věku setkávaly byly vlastně velmi podobné těm, kterým jsem sama před cca. sedmi lety čelila.



Ženy z fary

Kniha obsahuje rozhovory s jedenácti ženami, které dobu totality prožily jako farářky českobratrské církve evangelické nebo jako paní farářové (rozuměj manželky farářů). Ženy se ve svých vyprávěních objasňují, jak se dostaly na faru, a co jejich role ať již farářky či paní farářové obnášela. Kromě vyprávění o rodinných a sborových vztazích, lze v knize najít příběhy osobní statečnosti žen, které se nebály vyznat svoji víru a tím podávat svědectví o životě křesťanů v době totality. Byť samy ženy  svůj postoj často jako odvážný nehodnotí.



Ženy v bílem

I tato kniha se skládá z životních příběhů deseti lékařek různého věku a zaměření. Všechny lékařky se dotýkají tématu diskriminace žen a nerovnost v postavení žen lékařek vůči svým kolegům. Koneckonců impulsem pro vznik této knihy byl výrok prezidenta České lékařské komory MUDr. Kubka, ve kterém uvedl, že přílišná feminizace českého zdravotnictví je jednou z hlavních příčin jeho krize. 

Ženy - lékařky ve svých příbězích dokládají,  že dobrým lékařem může být muž i žena. Na rozdíl od mužů jsou však ženy často nuceny řešit kromě svého povolání také otázku rodiny (jejího načasování) a skloubení péče o děti a zaměstnání. Musím říct, že právě poslední zmiňované téma tj. skloubení rodinného a pracovního a rodinného života mě u Žen v bílém hodně zajímalo. Sama totiž pracuji také v oboru, který se mění (což je i téma medicíny) a udržet krok není jednoduché. A pokud se chci jednou naplno vrátit zpět (a to chci), tak už teď musím pracovat na tom, abych z oboru úplně nevypadla. Současně však nechci, aby mi utekly cenné dny, týdny a měsíce s Myškou. A hledání kompromisů nebývá jednoduché, zejména s ohledem na současné nastavení společnosti.


středa 8. června 2016

Na skok


jsme byly s Myškou u mých rodičů. V neděli nás muž přivezl, dneska jsme odjížděly. Byl to krátký čas, zároveň však velmi intenzivní. Mám pocit, že čas na venkově utíká jinak, než ve městě. Člověk ty dny tak nějak víc prožije. 

A my je prožívaly naplno :-) Myška zažila několik premiér - první lezení do schodů, první jízdu vlakem, krmení kačen, lezení po posekané trávě. Já zas stihla udělat mamce pečený čaj ze zbytků loňských zásob. Současně jsem nemohla opomenout, že bezová sezóna je v plném proudu, takže jsem se pustila do výroby domácí bezové šťávy, které předcházela naše "tour de bez".

A taky mě stále fascinuje, že na místa, na která jsem chodila jako holka, teď vozím Myšku. Jak prohlásila jedna z kamarádek, se kterou jsme tvořily dívčí trio - máme tady další generaci. A má pravdu :-) S tím také souvisí, že mě nepřestává chvilkami udivovat, že lidi které znám od mala a oni mě, najednou potkávám s Myškou - v úplně jiné a nové roli. Vnitřně je mi z toho moc hezky :-)

V neposlední řadě jsem konečně přijala, že můj blog již není jenom o šití. A jak to vypadá, jeho cesta se začíná ubírat jiným směrem. To však neznamená, že jsem šití pověsila na hřebík! Jen jsem si uvědomila, že mě vlastně "čekání" na dokončení šicího projektu blokuje k psaní příspěvků, které nejsou šicí.  A to nechci. Nebo jinak řečeno - chci si zaznamenávat věci, které mě oslovily, posunuly, rozesmály, rozesmutnily, které prostě tvoří můj svět!

Přeji vám krásný červen :o)