středa 26. října 2016

Baletka


Máme doma baletku. Myška se již na jaře rozhodla, že baletní postoj tj. na špičkách je to pravé ořechové. Nejprve jsem to neřešili. Vždyť spousta dětí se staví na špičky, a přesto začnou chodit zcela normálně. 

Týdny a měsíce utíkaly, ale Myšku baletí postoj neopouštěl. Naopak, jinak než na špičkách jsme ji stát neviděli (podotýkám, že se stavěla o nábytek, rozhodně ne v prostoru). Když už Myška sfoukla svíčku na prvním narozeninovém dortu, tak nám došla trpělivost a navzdory doporučení naší dětské lékařky (ještě není potřeba to řešit), jsem využila kontaktu od kamarádky a navštívila s Myškou fyzioterapeutku. Ta shledala, že je Myška motoricky velmi zdatná, pohybově vyvážená :-) až na to stání. Bylo mi vysvětleno, že opravdu hodně dětí si stoupá na špičky, ale zároveň jsou schopny se alespoň na chvíli postavit na celou nožku (říká se tomu emoční stoupání). To Myška nebyla. Současně však paní fyzioterapeutka nenašla žádnou zjevnou příčinu, proč Myška baletí. Prostě špatný návyk, který už byl v té době dost upevněn. 

A tak přišlo na řadu cvičení Vojtovky. Smekám před všemi rodiči, kteří cvičí s dětmi dlouhodobě a poctivě. Nám to dalo dost zabrat, byť to měly být 4x denně 2 minuty. Na rovinu - čekala jsem, kdy na nás někdo z baráku pošle sociálku, která k nám už po osvojení přestala chodit (Myška při cvičení křičela opravdu vydatně). No, sociálka se nedostavila, zato první úspěchy ano :-) Myška si začala stoupat alespoň chviličku nejprve na celou pravou a pak levou nožku. A opět Vojtovka. Myška se postavila na obě nohy! 

A pak změna - "jdeme na to přes hlavu", prohlásila paní fyzioterapeutka. A tak jsme začali pracovat na upevnění Myščiny rovnováhy na nožičkách. 

Na happyend této ministory si ještě chvíli počkáme. Zatím je Myška v té fázi, že je schopna stát na obou nožkách, umí už popojít podél nábytku pár krůčku s celým došlápnutím. Tento týden se postavila poprvé sama v prostoru bez opory a dneska udělala dva krůčky podél gauče, přičemž se držela jen jednou rukou. 

Teď už věříme, že opravdu začne chodit "normálně". Vím, že se dá naučit chůze na špičkách, a že to je celoživotní boj. A tak jsme vlastně rádi, že Myška ještě nechodí, a že má pořád šanci, že bude ťapat po celých nožkách. 

Oproti jiným vadám, postižením, které dítě může mít, je tohle prkotina. O to víc si uvědomuji statečnost a sílu rodičů, kteří mají dítě s handicapem, které nějak vybočuje. A oni trpělivě čekají, až přijde ten správný čas pro danou dovednost, navzdory dotazům okolí, kdy že už to bude.


Edit: Myška udělala 14. listopadu 2016 první krůčky! Do týdne již chodila poměrně jistě (neměla žádné období pádů) a dneska je z ní zdatná ťapistka, která hezky došlapuje na celou nožičku :o)

středa 12. října 2016

Náhradní desatero



Poprvé jsme se s ním setkali v knize Osvojení a pěstounská péče od Matějčka a kolektivu, kterou jsme si pročítali před třemi lety na dovolené. Tehdy nás čekal přípravný kurs budoucích žadatelů o adopci (zkráceně přípravka).  Podruhé se mi dostalo do rukou právě na přípravce. Vrátila jsem se k němu v době, kdy už jsme měli Myšku a jeho obsah byl najednou více jasný a srozumitelnější. 

A proč se o něm zmiňuji. Je pro mě totiž povzbuzením. Do procesu adopce jsme šli s pevným rozhodnutím pro tento krok a zároveň s vírou, že to bude dobré. Je to vlastně podobné jako s manželstvím - bez rozhodnutí a víry v toho druhého to podle mě jde jen velmi těžko. A i když věřím, že se nám podaří dát Myšce láskyplný domov a vychovat z ní slušného člověka, nebudu tvrdit, že nejsou chvíle, kdy máme respekt z budoucí puberty, z toho jak Myška dokáže zpracovat svůj příchod k nám apod.  A právě v těchto chvílích mi  pomáhá tohle náhradní desatero pana Zdeňka Matějčka, zasloužilého psychologa, jehož práce a a odkazu si nesmírně vážím. 

1. Za prvé a znovu: nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! - To jak je to důležité, jsem si uvědomila nad knihou Rosy Mitnik "To je moje". Když jsem si ji prohlížela, tak mi opravdu natvrdo došlo, že nám kus společného začátku chybí, a že naše rodičovství tím bude trochu "jiné", ale rozhodně ne méněcenné, a že jsem za něj vděčná!

2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.

3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život - a to i od našich dětí.

4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit  sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda! - To je myslím alfou a omegou všech vztahů.

5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii. - A tady musím říct, že někdy - hlavně zpočátku je těžké nesdílet informace, které člověk o dítěti dostal. Nicméně některé poznatky z Myščiny minulosti známe opravdu jen my s mužem (a zasvěcení profesionálové) a víme, že je chceme říct až Myšce. A upřímně - čím déle Myšku máme tím menší potřebu mám o jejím příchodu nebo minulosti mluvit. Ne proto, že bych chtěla něco zatajit, jen to pro mě už není tak důležité jako na začátku. 

6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme, při vhodné příležitosti vyprávět sami. K tomu můžu říct, že dodat, že nečekáme :o), vyprávíme, vzpomínáme, slavíme.

7. Dítě sice není z nás, není "z naší krve, ale je naše"! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství.  - Je naše, čím déle je u nás, tím víc to cítíme!

8. S horším počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné - nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky! - Čekali jsme, že děťátko, které k nám přijde bude mít nějaké deficity způsobené životním startem. U Myšky se zatím nic neprojevuje, tak snad...uvidíme...

9.  O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme. - Máme to na paměti a Bohu díky máme co pozitivního říct.

10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život. - Tak izolované Myška rozhodně není :o) a i kdybychom se o to snažili, tak nám asi uteče :-) protože je opravdu společenský tvoreček :-)