pondělí 28. srpna 2017

Prázdniny zpětně

Pomalu začíná foukat ze strnišť, děti se chystají do školy, prázdniny končí a blog spí. Dlouhodobější výpadek většinou znamená, že se něco děje a já nestíhám. Minulá velká pauza byla způsobena Myščiným příchodem. Ta současná tak veselá není. V květnovém příspěvku jsem psala o mojí mamce a její nemoci. Situace se zkomplikovala ještě víc ve chvíli, kdy jsme zjistili, že má zlomenou kyčel a musí na operaci (těsně před příjezdem záchranky upadla). Tu mamča zvládla dobře, jenže pak jí čekala rehabilitace. A tady narazila na hranice svých sil. 

Vypadalo to, že to vzdá a zůstane do konce života ležákem. Bylo náročné o tom slyšet od taťky nebo brášky přes telefon. Realita byla o mnoho procent náročnější. Plán prázdnin se měnil. Od jejich začátku jsme s Myškou většinu července pobývali u našich, muž za námi jezdil. Nastalo každodenní ježdění s Myškou a taťkou za mamkou do léčebny. Denně jsme s ní cvičili a cvičíme (na základě instrukcí rehabilitačních sester, které s ní cvičily a cvičí dodteď),  a snažili se jí motivovat. Největší motivátor však byla naše Myška :-) Myslím, že nejen pro ni. Je to sluníčko :-) a sluníčka je zvlášť v tomto prostředí, kde převládá bolest, bezmoc a závislost potřeba opravdu hodně...

Na začátku léta mamka nezvedla nohu o milimetr, ležela apaticky v posteli a jediné, co opakovala bylo, že by chtěla chodit, ale že neví, jestli to zvládne. O sedm týdnů později si už sama sedne a s chodítkem přejde chodbu. A hlavně už má jasno - chce cvičit a být co nejvíce samostatná!

Zlom nastal na konci prvního červencového pobytu u našich. Do té doby to byla bezmoc, která strašně vyčerpávala. K tomu vedení domácnosti rodičů, každodenní jízdy autem (poprvé v životě jsem fakt musela denně řídit), cvičení, celodenní péče o Myšku, ladění potřeb všech členů domácnosti. Teď vše zvládáme líp :-) Pomalu nám končí třetí delší pobyt u našich a mně se nechce zpátky do města. I když se tady nezastavím, cítím, že jsme našli společný rytmus. A ten čas na venkově prostě plyne jinak, tak nějak intezivněji.

Tohle léto nás posunulo všechny. Změny jsou nejvíc vidět na Myšce, která se stačila odplenkovat,  hezky se rozmluvila a jsme bez kočárku! Já jsem si na vlastní kůži prožila, že latinské "zachovej řád a řád zachová tebe"má fakt svoji moudrost a sílu. Na co jsem však hrdá nejvíc je fakt, že jsme to jako rodina dali! Čeká nás ještě dlouhá cesta a pořád není vůbec jisté, že mamka bude samostatně chodit, přesto cítím, že jsme dělali a děláme, co je v našich silách, a že to je správně!

Mávám z rozhraní Jižních Čech a Vysočiny a přeji krásný zbytek léta!

A tady ještě  pár fotek :-)

Z procházky

Příprava štrůdlu pro babičku. Myška už je zdatná pomocnice.

Myška miluje "tatorek", medvěd u toho nesmí chybět :-)

Pro Myšku je momentálně nejhezčí pohled na svět z kabiny traktoru...

Káva o třetí, tak ta nesmí chybět!

Slunečná rána  nabíjí.

A další den je u konce, díky za něj!

sobota 10. června 2017

Včelí ubrousky

Ti z vás, kdo znají blog Zuzky Bagme, určitě zaznamenali její krásné voskované ubrousky. Pokukovala jsem po nich delší dobu a hlavně si představovala, jak bych je využila. Největšími favority byly v mých představách voskovaný ubrousek, do kterého bych zabalila máslo  a do druhého sýr. A pak taky třeba svačinu a určitě bych si vyrobila kulatý na zakrytí misky, ve které se "dělá" těsto na palačinky... 

Aktuální stav je takový, že máme dva voskované ubrousky, ve kterých si hoví zmiňované máslo a sýr. A my si libujeme :-)  Igelit nás totiž na obou výrobcích štval (tedy hlavně mě :-)). V troubě mám připravený plech, struhadlo a pečící papír na výrobu dalších ubrousků. Tak doufám, že příští týden se k  jejich výrobě dostanu. 

A proč povoskované ubrousky? Třeba proto, že jsou hezké, příjemně voní,ale jídlo z nich nenačichá a neosychá, jsou opakovaně použitelné, nahrazují při skladování igelit, nepropouští tekutiny, a hlavně mám dobrý pocit, že jsem opět našla cestičku, jak  postupně nahradit další plasty v naší domácnosti viz vize balené svačiny :-)

A tady je pár fotek z výroby (omlouvám se za kvalitu, byly focené pozdě v noci):

Na výrobu voskovaných ubrousků jsem si připravila látkový ubrousek začištěný entlovacími nůžkami, který jsem připravila na plech s pečícím papírem. 

Posypáno včelím voskem - zkasírovala jsem tímto způsobem zbytky vánočních svíček z pravého včelího vosku. 


A tady je již rozpuštěný a rozetřený vosk v látce. První ubrousek jsem navoskovala tak moc, že nešel použít. Tento mi přijde poměrně dobrý - tedy až na pravý spodní roh, ten by chtěl víc, příště :-)  Mám plynovou troubu, ubrousek jsem v ní nechala cca. 90 sekund. Poté jsem ho vyndala a vosk rozetřela a následně nechala zaschnout. 


Máslo připravené na zabalení. 

A tady jsou už finální balíčky. Ubrousek se nepere, pouze se vlhkým hadříkem otírá. 

Voskování zdar!

neděle 4. června 2017

Dočkala se!

Na modelce v akci - vlevo při mytí nádobí, vpravo "v poklusu" :-)
Konečně se Myška dočkala toho, že nosí kousek oblečení, který jsem jí šila já :-) Samozřejmě jsem měla plány, jak budu na ni šít, jenže realita byla jaksi jiná. Nicméně jak už to u mě bývá zvykem, nastala situace, kdy jsem prostě narychlo potřebovala pro Myšku ušít legínky k šatičkám. Myška totiž začala nosit šaty (nejraději má červené s "hopou" - rozumějte se zajícem) a to i ven a na hřiště. Jenže v šatičkách to na "žm" (což je Myščin výraz pro skluzavku) jaksi neklouže, nehledě na to, že bych nerada, aby si spálila nožičky. 

Dala jsem Myšce na výběr ze dvou látek - zvítězily berušky. A já pak sedla ke stroji a overlocku a během jejího odpoledního spaní byly na světě legínky. Střih jsem si vytáhla z jedněch, které Myška dostala předloni k Vánocům. Malá měla radost a od té doby je nosí, taky už podle toho vypadají a čeká je pračka :-)

Vychytávky pro příště: dát do pasu užší gumu a ušít menší velikost - tato je ideální "na plenku", bez ní na Myšce v zadních partiích plandají. Myška začíná hezky chodit na nočník, takže je budeme potřebovat hooodně brzy :-)

Čas zpracování: 1 hodina 15 minut

Použitý materiál: úplet

Velikost: 86

Celkový pohled


Z dnešní procházky - po třech dnech nošení :-)

Přeji vám hezké zatím se prodlužující dny :-)
A také chci moc poděkovat za vaše milé maily k předchozímu příspěvku. Myška už je zcela zdravá a mamka je na tom lépe. Čeká ji však dlouhá rekonvalescence. 

pátek 19. května 2017

Tento způsob jara


zdá se mi poněkud nešťastným. 

Měla jsem v plánu napsat příspěvek o tom, jak se mi podařilo zvládnout svoje postní předsevzetí, doufala jsem, že došiji a dám na blog některé věci, které mám na stole nastříhané, chtěla jsem sdílet pocity z jednoho článku, který mě zaujal. 

Jenže... od minulého příspěvku (tedy od konce dubna) se nějak nemůžeme vymotat z nemocí. Nejprve jsme si s Myškou a mužem předali střevní virózu. Pak nastal klid před bouří v podobě dvou dnů oddechu. A pak Myška dostala teploty, které se vyšvihly až do astronomických čtyřicítkových výšin. Verdikt - zánět ledvin. Taky co čekat, při CRP dvacetkrát vyšším než je norma.  Myška je však laškovnice - střihla si další čtyřicítku čtvrtý den od zahájení léčby antibiotiky. Okamžitě jsme jeli na pohotovost, měli jsme sbaleno do nemocnice. Při odjezdu mělo dítě  teplotu 38,5, v ordinaci 37,2! Byla jsem za hysterickou matku. Ve zprávě máme, že:"dítě bylo negativistické, brebentilo... maminka zjistila vysokou teplotu a shledala kašel". Hm, tak kašel si Myška ulovila slušný, ale to je snad už poslední úlovek této jarní sezóny!

A aby toho nebylo málo, mamku odvezla záchranka. Vypadalo to nevinně. Bohužel, to  nevinné není. Mamka byla od soboty do včerejška v umělém spánku. Teď už je vzhůru a my věříme, že její uzdravení je na dobré cestě. Člověk má ten fokus najednou jinak nastavený. 

Od včerejška konečně vnímám a cítím, že bude dobře! Posledních deset dnů mi dalo zabrat jak už dlouho nic. Celou situaci komplikovalo a stále ještě trochu komplikuje moje nevyspání - noci teď jsou náročné, byť lepší než před týdnem.. Aspoň že už to venku vypadá trochu lépe - vlastně  jsme skočili rovnou do léta :-) A hlavně díky Bohu, že na to nejsem sama!

Tak snad už budu příště psát o tom, jak jsem došila ty moje nastříhané resty.... :-)

neděle 30. dubna 2017

Postel hospoda kostel


je název knihy - rozhovoru s polským knězem Zbignniewem Czendlikem. Když jsem plakát upozorňující na tuto knihu zahlédla v MHD, tak mě zaujal název. O několik měsíců si ji přečetl můj muž a následně já. A mohu ji vřele doporučit. Myslím, že osobnost Zbigniewa Czendlika je natolik zajímavá, že může zaujmout široké spektrum lidí.

Pro mě bylo objevné uvědomění si rozdílu postavení polských kněží oproti našim. Zbigniew Czendlik byl na začátku své kněžské cesty poslán do ČR, kde ho čekal šok. Přece jen přechod z katolického Polska do ateistických Čech  nebyl úplně jednoduchý. V Polsku byl váženým občanem, který měl na starosti jednu farnost, faru s několika placenými zaměstnanci. V Čechách ho čekal kolega, který se chystal na důchod, farnost která netušila, že jejich stávající kněz půjde do penze a kostel, který rozhodně nebyl naplněn. 


 Celkově jsem ráda, že jsem se z knihy dozvěděla víc o Polácích, jejich zvycích, naturelu. Z našich sousedů o nich vím nejméně, abych byla přesná nevím téměř nic, co by mi tuto zemi víc přiblížilo. Jasně, pamatuji si základní informace ze zeměpisu, ale to je myslím pro to, aby si člověk řekl, že o nějaké zemi něco ví, jaksi málo.

Co se mi však na celé knize líbilo nejvíc, byla otevřenost hlavního protagonisty a jeho nekonvenčnost.  Oceňuji jeho snahu nevyhýbat se tématům, která jsou nejenom církevně i společensky ožehavá např. restituce, celibát a jeho dodržování, hospodaření s církevním majetkem, přiblížení církve současnému světu.  Zároveň se mi bylo příjemné, jak s respektem hovořil o jiných církvích  a církevním dialogu. V neposlední řadě však po celou dobu rozhovoru působil jako člověk "z masa a kostí", který má své přednosti ale i nešvary. Musím říct, že během čtení knihy se naplnila přímá úměra - čím déle jsem ji četla, tím více se mi líbila. A těším se, že se po chvilkách kouknu na některé díly pořadu Uchem jehly, které Zbigniew Czendlik moderuje na střídačuku s  farářem ČCE Pavlem Klineckým. 

úterý 18. dubna 2017

Gigi


Některé dítě ho vyžaduje, jiné ho má jen na spaní, další ho nechce vůbec. Řeč je o dudlíku. Nedávno byl na jednom serveru deníček na téma dudlík (něco ve smyslu - fuj ošklivé slovo). K deníčku se strhla ohromná diskuse zahrnující dva tábory (jak už tak bývá) - odpůrce a příznivce (či neutrály).  Přemýšlela jsem do jaké skupiny bych se zařadila. Následně jsem došla k závěru, že vlastně nevím. Ano, ideální je, když dítě dudlík nemá a zároveň neobjeví, že má paleček, který dudlík plně nahradí. Z druhé strany si nemyslím, že dudlík je až takové zlo, které dítě poškozuje. Asi jako ve všem je potřeba ho používat s mírou. 

Když jsme si Myšku poprvé chovali tak měla v pusince dudlík. Takovou tu kytičku, kterou měla většina z nás taky. Při poslední návštěvě Myšky už neměla v pusince dudlík, ale paleček, který usilovně sála, zejména v situacích kdy nebyla v pohodě. První dny u nás měla paleček v pusince téměř nonstop, její hlasité sání znamenalo, že má hlad, což jsme zpočátku nechápali, čekali jsem totiž, že bude plakat... Postupně se situace zlepšovala, Myška objevovala, že když si zapláče či jinak vyjádří nespokojenost, tak na ni reagujeme, přesto paleček byl pořád "in" a  dudlík  naprosto "out". V té době jsme si vyslechli celkem dost rad a hlavně prognóz o tom, jak se palečku nebude moci zbavit, půjde s ním do školy, bude ho mít zdeformovaný atd. Na internetu jsem dokonce našla příběh paní, která cucala ve spaní palec svému manželovi. 

Měli jsme štěstí. Myška cca. v půl roce vzala dudlík na milost, paleček používala pouze ve chvílích, které pro ní byly náročné, později už vůbec. Do roka měla dudlík v pusince často, následovalo období kdy byla téměř bez dudlíku. No, a teď je opět na dudlíkové vlně - dudlíku říká gigi. A chce ho  na spaní, do auta, při dlouhém čekání, když si na něj vzpomene tak se v ní gigistka také ozve. Hodně jsme s mužem řešili, zda jí ho "dopřát" nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že za určitých podmínek ano např. ven ho nenosí (před odchodem ukládá gigi do postýlky), dává ho odpočinout, když si hraje tak ho také nemá. Nemáme z toho radost, ale jak jsme zjišťovali mezi přáteli, kteří mají stejně staré děti - je to prostě fáze, která zase opadne. A další věc - máme obavu, aby Myška znovu neobjevila paleček. S dudlíkem totiž do školy nikdo nešel, s palcem v puse ano. 

Rádi bychom dospěli do fáze, kdy Myška sama dudlík odloží. A věřím, že k tomu časem dojde. Jen si nejsem jistá, zda do té doby dokážu být stále jemně asertivní vůči starším dámám, které mě nebo manželovu maminku neváhají upozornit, že Myška je na dudlík už velká (nemá ještě dva roky), už by ho mít neměla, ideálně ponoukají Myšku ať jim dudlík odevzdá (příhoda z MHD či dvouhodinového čekání u doktora). Vrr. Tak nějak mám pocit, že dítě je věc veřejná a každý má právo se k němu, jeho výchově, potřebám a přístupu rodičů vyjádřit. Štve mě to, protože nic není černobílé, člověk nikdy neví, co se za danou situací skrývá, ale především mě fascinuje jejich drzost, se kterou se neváhají se svojí troškou přidat do mlýna. Tenhle příspěvek píšu na blog i proto, abych si na něj jednou (až budu mít potřebu udílet rady) vzpomněla a nevyžádané rady si nechala pro sebe :-)

Jak jste řešili dudlíkové období vy? A máte nějaký tip, jak ho ukončit? 

Mějte se hezky a v následujících dnech nezmrzněte!


pátek 14. dubna 2017

Velikonoční


Milé čtenářky,
přeji vám hezké prožití Velikonoc a hodně radosti z jarních dnů!

Křížulka

sobota 1. dubna 2017

Puzzle


Březen byl jeden velký sprint. Utekl ani nevím jak. V jeho samotném finiši mě čekal moc milý sraz s "mými holkami Jihlavačkami". Už jsem o nich psala tu a tady

Vím, že se budu opakovat. A to mě vlastně taky těší.

Sešlo se nás všech šest. Dnes již šest matek, které zanechaly na jeden večer rodinný krb a péči o mláďata tatínkům. A bylo moc hezky! 

Pořádně jsme pokecaly, probraly všechno možné i nemožné. Naplánovaly potenciální termíny  APALUCHY 2017. Prostě jsme navázaly, tam kde jsme minule skončily.

V průběhu večera nám došlo, že už máme letos patnáct let od maturity. Za rok to bude dvacet let, co se známe! A pořád nám stojí za to udržovat naše vztahy. Navzdory uběhlým rokům a získaným zkušenostem jsme to pořád my - ty holky intračky. Každá tak jiná a dohromady fungující jako skvěle zapadající puzzle...

Celou cestu domů jsem se usmívala. Jsem strašně unavená (večerka byla totiž ve čtyři a budíček v sedm ráno). Po příjezdu mě čekala rodinná oslava a následně práce na zahradě. Jedno však vím jistě - stálo to za to! Opravdové přátelství je totiž velký dar.  

Holky, díky ♥ Na viděnou na další APALUŠE!

sobota 11. března 2017

Sovy na stromě, polštář pod hlavu

K očistnému procesu, o kterém jsem psala minule, patří také likvidace restů. Tady jsou moje dva šicí opožděné vánoční dárky (červenám se, víc s tím však neudělám...). Soví taška pro moji blízkou duši, která opožděnost dárku vzala s nadhledem  a pronesla něco ve smyslu: "Vánoce jsou každý rok, takže klid". V zásadě by se tedy mohlo jednat o předčasný dárek k letošním Vánocům :o)

Taška má stejné rozměry jako tyto. Jen se mi konečně podařilo najít fígl na našívání popruhů (uch). U těch předchozích tašek jsem je všívala do  vnitřku tašky, tady jsou našité z vnějšku  a myslím, že tato varianta vypadá líp

Druhým dárkem byly povlaky na polštář. Kamarádka si vybrala látku a rozměry 40x40 cm. I když mi látky na první pohled moc "neseděly" tak výsledek je myslím hezký :-)

Složená látka na polštáři je druhý povlak, ten se mi však nepodařilo nějak rozumně vyfotit (jako vždy jsem totiž fotila na poslední chvíli). 

neděle 5. března 2017

Půst (nejen) od věcí


Už nějaký čas vnímám, že naše domácnost je přeplněná věcmi, které nutně nepotřebujeme a které zabírají prostor. Částečně tomu tak je i proto, že jsme v procesu přípravy budování pokojíku pro Myšku a některé věci přestaly mít svoje pevné místo. Poctivě však musím přiznat, že navzdory Terapii domova, je náš byt celkem dost zaplněn, i když by tomu tak nemuselo vůbec být a mně v tom není dobře. 

Poslední dobou se v mém přemýšlení ve vztahu k nakládání s věcmi a vedení domácnosti střetávají tři směry, které mě něčím oslovily - zmiňovaná Terapie domova (nebo-li sytém pode Fly lady), u které se mi líbí myšlenka, každý den udělat kus úklidu. Stačí málo ale pravidelně. Dalším směrem je minimalismus, tedy užívání pouze věcí, které člověk opravdu potřebuje nebo které mu dělají radost. Zde je inspirativní kniha Marie Kondo "Zázračný úklid" - ve které se dají najít dobré tipy na zjednodušení chodu domácnost. Pro mě však byla kniha místy silná káva např. když Marie doporučuje neuschovávat celou knihu, ale vytrhnout si pasáže, které se nám líbí. Mnohem střídmější a pro naše podmínky reálnější mi přijde web zijememinimalismem.cz

A třetím směrem o kterém přemýšlím je bezodpadová problematika tj. zero waste styl. A tady musím říct, že jsme udělali v posledních měsících asi největší posun - počínaje výměnou jednorázových plen za látkové, nahrazením igelitových pytlů na biodpoad za papírové, důsledným tříděním bioodpadu, používáním látkových sáčků na ovoce a zeleninu atd. Určitým zarámováním mých úvah pro mě bylo přečtení si knihy "Domácnost bez odpadu" od Bey Johnson. 

Minulý víkend jsem byla doma sama a konečně jsem se pustila do několika plánových čistek. A následně se chodila mým dílem kochat :-) Bylo mi najednou v tom našem bytečku líp. A tento pocit mi potvrdil moje dřívější přemýšlení o tom, jak pojmout letošní půst. Moc hezky svoji úvahu napsala Jitu a já s ní musím souhlasit, že postít se např.  od masa by pro mě byl jednoduchý úkol, půst od jídla celkově dělat nechci, i kvůli tomu že potřebuji sílu k péči o Myšku a taky chci přibrat :-)

Pro letošek jsem se nakonec rozhodla, že dobu postní chci pojmout jako cestu k pořádku/očistě v sobě i okolo sebe. Očistu prostoru  od věcí které mi berou energii (vidím, že je musím řešit, přesunout, vytřídit atd. V některých bodech je pro mě inspirací 40 denní výzva k zerowaste zde), očistu těla (ráda bych omezila cukr v kávě i v dalších nápojích a jídle) a také očistu ducha (zajistit si více klidu na čtení, modlitbu). Vím, že to není jednoduchý úkol, ale chci se o tu cestu alespoň pokusit. A jsem moc ráda, že to s mužem máme hodně podobně :-) 

Přeji vám hezké očistné jarní dny!

čtvrtek 16. února 2017

Čtenářské okénko


Na začátku ledna jsme trochu pozměnili Myščin uspávací rituál, který od té doby zahrnuje také čtení knížek s krátkými příběhy. V současné době tedy jedeme na "Krtečkové" vlně, prokládáno klasickými pohádkami (Perníková chaloupka, Červená Karkulka, O Budulínkovi atd.), zpestřeno  Jabloňkou, Housetem co šlo do Kejhous apod. Musím říct, že Myšku knížky baví už dlouho a opravdu nás mile překvapilo, že zvládá udržet pozornost po celou dobu, co ji čteme. 

Vzhledem k navýšení poptávky (přece jen číst Krtečka každý den nebaví ani Myšku) se z Myšky stala pravidelná návštěvnice knihovny :-) Oproti mně má náskok několik let - do knihovny jsem začala chodit až v první třídě. Dodnes si pamatuji, že číslo mé průkazky bylo 165 :-)

A Myška je již celkem suverénní návštěvník - bez váhání již zamíří k šupleti plnému knížek pro nejmenší, cestou stačí vyzubit svých 12 zubů na přítomné chlapečky, okouknout místní počítač a následně si vybrat Štaflíka a Špagetku, které matka opravdu nemusí!!! :-)

Díky Myščinu čtenářství jsem se o víkendu ocitla na retrovlně. Byli jsme totiž u mých rodičů a já na půdě otevřela skříň, ve které jsou uklizené naše dětské knížky. Když jsem je prohlížela, tak mi většina z nich naskočila, najednou jsem byla o třicet let zpátky a slyšela babičku, jak je bráškovi a mně čte. Já si knihy zamilovala, bráška zvládl absolvovat vzdělávací proces pouze s dvěma poctivě přečtenými knihami - Slabikářem a Autoškolou, i když úřední lejstra dohnala v práci i jeho :-)


 S mužem oba rádi čteme, a proto  Myšce přeji, aby jí tahle záliba vydržela i do budoucna, dobrá kniha je totiž balzám na duši (alespoň tu moji :-) A jak to máte s knihami vy? Případně - máte nějaký  osvědčený tip na čtení pro malou batolecí slečnu?

Myška zatím nemá svůj pokojík, proto jsou knížky uskladněny v krabicích v obýváku. Stálice na čtenářském nebi jsou leporela od Bernerové, o kterých jsem se již zmiňovala tu.

A tady jsou knížky z našeho dětství :-)


Sekora z roku 1984 a 2006. Myška neustále řeší broučka, kterému upadlo lízátko a je smutný. I ona je smutná, nejspíš by mu ho chtěla podat, beruška naše. 

K Hravouce zatím nedorostla, ale moc se těším, že to jednou nastane. Zatím se knihou kochám já :-) 

pátek 10. února 2017

Máme doma

Z našeho tvoření

hafistku 
 aneb známe všechny pejskaře v okolí.

mauistku 
 žádná kočka neunikne bystrému oku naší Myšky.

auistku 
 v poslední době nejčastější forma poskytování krizové intervence :-) buď foukáme bebí Myšce nebo plyšákům. Případně nám je sdělováno, že kamarád  Áma  bá, au au, babí fů fů.

ťapistku
 sotva ráno otevře oči, chce ťapat.

bobistku
odvozeno nikoliv od bobů na sáňkování :-) Ještě nikdy jsme neměli takový přehled o tom, zda a jak funguje vylučování u rodinných příslušníků. Kdykoliv se blížíme k WC je Myščina otázka jasná - bob? čí?

prostě osobnost každým coulem!

Nezřídka slýchám, že právě prožíváme nejhezčí období, které s dítětem můžeme zažít. Tuto větu si opakuji zejména když:

 nesu Myšku pod paždí a soused se mě ptá, jestli jsem byla na poště pro živý balík.

 Myška po stopadesáté jde jiným směrem, než potřebuji.

 ji sbírám na přechodu pro chodce, jelikož složit se zde jak skládací metr je ideální způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas s vedením za ručičku.

neustále vysvětluji, že do záchodu se nesahá a nic nehází.


Pak ale stačí, abych viděla její úsměv, šibalství v očkách, cítila její tlapku a je mi jasné, že tohle je opravdu strašně moc! Obrovský dar, který za to čekání stál! 

pátek 3. února 2017

Říct či neříct?


Tuto otázku si zcela určitě položil každý adoptivní rodič. To jak si později odpověděl, už byla druhá věc. V současné době za nás výše uvedené dilema vyřešil nový občanský zákoník viz jeho § 836 , v němž je uvedeno že: "Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky." Pravdou však je, že sankce za nesplnění této povinnosti není zákonem stanovena.

Bez ohledu na nový občanský zákoník jsme s mužem měli jasno - Myšce rozhodně nechceme skutečnost, že je naše adopčátko, tajit. Netajili jsme to před okolím, natož před ní. Rozhodli jsme se slavit přineseniny, o kterých jsem se na blogu již zmiňovala. Současně "trénujeme" vysvětlování Myščina příchodu během hraní a zejména čtení. Myška má období "mimí", což fakticky znamená, že jakmile někde ať již na obrázku nebo ve skutečnosti vidí dítě v kočárku, tak nám hlásí: "Mimí" a někdy dodá: "Mimí, tááádý". To nám také přináší velký potenciál pro vyprávění jejího miminkovského příběhu. Víme, že zatím všemu nerozumí, ale ono upřímně řečeno, je to trénink hlavně pro nás, protože to, jak rodiče vnímají proces adopce a adopci samotnou se ve velké míře přenáší na dítě. Toto jsme slyšeli na přípravce, každý si podobnou poučku může přečíst v odborné literatuře. Největším důkazem je však vždycky realita.

Nedávno mě upozornila jedna moje blízká kamarádka na vysílání pořadu Pošta pro Tebe - ne na pořad jako takový, ale na konkrétní díl ze dne 11. 1. 2017, ve kterém vystupovaly mj. dvě ženy. Jedna byla adoptovaná a hledala svoji matku nebo své sourozence. V druhém příběhu opět dívka hledala svoji biologickou matku (podotýkám, že dotčená dívka nebyla adoptovaná) a sourozence.

V prvním příběhu se adoptované ženě podařilo dohledat prostřednictvím pošťáka Ondry dva sourozence.  Ve druhém příběhu (fakticky však ve třetím) se na dívčinu výzvu přihlásila její sestra, která byla jako dítě adoptovaná.

Možná si řeknete, celkem klasické příběhy, kterých již v podobných pořadech byly desítky. To je pravda. Pro mě však bylo velmi zajímavé srovnání těch dvou, které žily v adoptivních rodinách. Bylo to něco jako noc a den. Proč? Před první ženou její rodina skutečnost, že je adoptovaná, tajila do patnácti let (byť již v první třídě jí bylo dětmi sděleno, že "není rodičů"). Navzdory této skutečnosti, má žena se svými adoptivními rodiči dobré vztahy. Mají se rádi, do studia jí však nedoprovodili (patrně kvůli věku), ale dle mého názoru především proto, že se báli, aby ji neztratili (což sama žena přiznává). Skutečnost, že žena o adopci nevěděla a vlastně dodnes neví, co se dělo v prvních třech měsících jejího života se odrazila na jejím vnímání její identity, u které kus chybí. 

Oproti tomu druhá dívka se o výzvě, že se hledá její biologická matka (byť tu výzvu sama neiniciovala) dozvěděla od svého adoptivního otce. Jak sama několikrát sdělila, v jejich rodině adopce nebyla tabu, všichni od začátku věděli "na čem jsou". Bylo z ní cítit, jak je v pohodě, a jak nemá problém o vlastním osvojení mluvit. Zjevně s tím nemají problém ani její adoptivní rodiče, kteří jí na vysílání doprovodili. Takže vlastně jediným překvapením pro ni byla zpráva, že by měla pocházet ze dvanácti sourozenců :-)

Tím nechci říct, že samotný fakt sdělení pravdy o osvojení je záchranou vztahu dětí a rodičů. To určitě ne. Přesto jsem přesvědčena, že rodina, ve které  dítě vyrůstá v pravdě a "světle dne" má větší naději, že jejich vzájemné vztahy unesou i případné budoucí náročné situace, a také že dítě bude mít možnost doptávat se na svůj původ svých rodičů nikoliv na vlastní pěst. 

pondělí 23. ledna 2017

Bylinkové zákoutí


Vloni jsem si nasušila několik druhů bylinek, které používám při vaření a na čaje. Bylinky jsem dala do skleněných lahví, které jsem z bezpečnostních důvodů umístila na horních skříňkách naší kuchyňské linky. Že se nejedná o úplně nejstrategičtější pozici jsem zjistila poměrně brzy - místo abych udělala bylinkový čaj tak jsem sáhla po sáčkovém, protože se mi nechtělo jít pro židli a šplhat na linku (máme ji oproti standardu zvýšenou) nebo jsem pro židli nechtěla jít, aby na ni nevylezla Myška mezitím, co bych lovila bylinky.

Ne nadarmo se říká, lenost matka pokroku :-) Nakonec mě moje vlastní lenost totiž  "dokopala" k tomu, abych se zamyslela, kam bylinky umístit. Řešení se naskytlo celkem rychle. Už delší dobu mě štval (mírně řečeno) jeden kout naší kuchyně, ve kterém je umístěna sušička a nad ní je ve stěně několik háčků. Původní idea mého muže byla, že na dotčené háčky se budou věšet igelitové sáčky, aby "byly po ruce". Tuto ideu jsem neprozřetelně odkývala, chvíli dokonce fungovala, nicméně poslední dobou to spíš vypadalo tak, že na háčku byla zavěšená igelitka plná sáčků  :-(

Takže jsem nakonec spojila příjemné s užitečným. Našila jsem si látkové sáčky na bylinky, které jsem následně zavěsila na inkriminovanou stěnu. Na sušičku jsem postavila krásně zdobené plechovky od Jitky z květinové výměny, do kterých dávám látkové nákupní sáčky, igeliťáky a víčka od sklenic. Jituš díky!

Když jsem řádně vytřídila igelitové sáčky (před časem jsem jim vyhlásila boj a snažíme se pracovat na snížení jejich počtu) a zavěsila látkové sáčky s bylinkami, chodila jsem se chvílemi kochat :-) Ne, že by nebylo, co zlepšovat, přesto si myslím, že současná podoba koutu je o tisíc procent lepší než ta minulá, posuďte sami :-)

Před a po 

Sáčky jsem šila z bavlněné látky s modro-zeleným potiskem. Zvolila jsem způsob stahování, u kterého jsou stužky provlečeny po celém obvodu. Líbí se mi, jak s nimi lze  jednoduše manipulovat. 

U menších sáčků jsem neodhadla hloubku tunýlku, proto mi nevyšlo u horního okraje téměř žádné řasení, které by přesahovalo jeho šíři. U větších sáčků se mi zadařilo lépe.


Vychytávky pro příště: zvolit větší hloubku pro vsazení tunýlků

Čas zpracování: všech pět sáčků cca. 2,5 hodiny

Použitý materiál: bavlněná látka s potiskem, stužka

Rozměry: malé sáčky 15 x 26 cm, velké 26 x 38 cm


Přeji Vám hezké zimní dny!


neděle 8. ledna 2017

Tašky


Foceno pokaždé těsně před zabalením. V jednom případě jsem neměla ani žehličku (což je na fotce vidět). Radost z ušití však byla veliká. 

Letošní advent byl pro mě trochu hektický - naplánovala jsem si více věcí, než jsem mohla stihnout. A několikrát si vzpomněla na slova jedné kamarádky, která říká, že : "Nelze stihnout, vše co bychom chtěli". Doufám, že si to budu pamatovat nejen pro příští advent. 

Navzdory výše uvedenému se mi přece jen podařilo několikrát si sednout ke stroji. V mém seznamu vánočních dárků figurovaly také tašky - úplně obyčejné nákupky pro několik kamarádek a  minimálně jedna pro mě. Nakonec se mi podařilo ušít tři (přičemž dvě byly ze stejné látky a pouze jednu z nich mám nafocenou). Další dvě mám nastříhané a těším se, že je brzy ušiji. 

Tašku jsem šila naposledy vloni v březnu, takže před docela dlouhou dobou. A víte, co mě překvapilo? Že jsem nemusela nic dvakrát moc promýšlet, dokonce ani to, jak se šije skrytý francouzský šev, který jsem se rozhodla použít. Prostě to najednou naskočilo, jako kdybych poslední tašku ušila předevčírem. Moc fajn pocit! A taky potvrzení, že ty stovky hodin, které jsem v minulosti strávila u stroje, se  prostě někde objevit musí :-) Třeba zažiji někdy (v hodně daleké budoucnosti) podobný pocit za volantem :o)

Vychytávky pro příště: před šitím horního okraje zažehlit cca. 0,5 látky, hlouběji vpustit popruhy

Čas zpracování: každá cca. 1,5 hodiny

Použitý materiál: bavlněná látka, nitě, 

Rozměry: 46 x 39 cm, délka popruhů 66 cm (popruhy jsou skládané, jejich původní šíře je 12 cm)