čtvrtek 16. února 2017

Čtenářské okénko


Na začátku ledna jsme trochu pozměnili Myščin uspávací rituál, který od té doby zahrnuje také čtení knížek s krátkými příběhy. V současné době tedy jedeme na "Krtečkové" vlně, prokládáno klasickými pohádkami (Perníková chaloupka, Červená Karkulka, O Budulínkovi atd.), zpestřeno  Jabloňkou, Housetem co šlo do Kejhous apod. Musím říct, že Myšku knížky baví už dlouho a opravdu nás mile překvapilo, že zvládá udržet pozornost po celou dobu, co ji čteme. 

Vzhledem k navýšení poptávky (přece jen číst Krtečka každý den nebaví ani Myšku) se z Myšky stala pravidelná návštěvnice knihovny :-) Oproti mně má náskok několik let - do knihovny jsem začala chodit až v první třídě. Dodnes si pamatuji, že číslo mé průkazky bylo 165 :-)

A Myška je již celkem suverénní návštěvník - bez váhání již zamíří k šupleti plnému knížek pro nejmenší, cestou stačí vyzubit svých 12 zubů na přítomné chlapečky, okouknout místní počítač a následně si vybrat Štaflíka a Špagetku, které matka opravdu nemusí!!! :-)

Díky Myščinu čtenářství jsem se o víkendu ocitla na retrovlně. Byli jsme totiž u mých rodičů a já na půdě otevřela skříň, ve které jsou uklizené naše dětské knížky. Když jsem je prohlížela, tak mi většina z nich naskočila, najednou jsem byla o třicet let zpátky a slyšela babičku, jak je bráškovi a mně čte. Já si knihy zamilovala, bráška zvládl absolvovat vzdělávací proces pouze s dvěma poctivě přečtenými knihami - Slabikářem a Autoškolou, i když úřední lejstra dohnala v práci i jeho :-)


 S mužem oba rádi čteme, a proto  Myšce přeji, aby jí tahle záliba vydržela i do budoucna, dobrá kniha je totiž balzám na duši (alespoň tu moji :-) A jak to máte s knihami vy? Případně - máte nějaký  osvědčený tip na čtení pro malou batolecí slečnu?

Myška zatím nemá svůj pokojík, proto jsou knížky uskladněny v krabicích v obýváku. Stálice na čtenářském nebi jsou leporela od Bernerové, o kterých jsem se již zmiňovala tu.

A tady jsou knížky z našeho dětství :-)


Sekora z roku 1984 a 2006. Myška neustále řeší broučka, kterému upadlo lízátko a je smutný. I ona je smutná, nejspíš by mu ho chtěla podat, beruška naše. 

K Hravouce zatím nedorostla, ale moc se těším, že to jednou nastane. Zatím se knihou kochám já :-) 

pátek 10. února 2017

Máme doma

Z našeho tvoření

hafistku 
 aneb známe všechny pejskaře v okolí.

mauistku 
 žádná kočka neunikne bystrému oku naší Myšky.

auistku 
 v poslední době nejčastější forma poskytování krizové intervence :-) buď foukáme bebí Myšce nebo plyšákům. Případně nám je sdělováno, že kamarád  Áma  bá, au au, babí fů fů.

ťapistku
 sotva ráno otevře oči, chce ťapat.

bobistku
odvozeno nikoliv od bobů na sáňkování :-) Ještě nikdy jsme neměli takový přehled o tom, zda a jak funguje vylučování u rodinných příslušníků. Kdykoliv se blížíme k WC je Myščina otázka jasná - bob? čí?

prostě osobnost každým coulem!

Nezřídka slýchám, že právě prožíváme nejhezčí období, které s dítětem můžeme zažít. Tuto větu si opakuji zejména když:

 nesu Myšku pod paždí a soused se mě ptá, jestli jsem byla na poště pro živý balík.

 Myška po stopadesáté jde jiným směrem, než potřebuji.

 ji sbírám na přechodu pro chodce, jelikož složit se zde jak skládací metr je ideální způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas s vedením za ručičku.

neustále vysvětluji, že do záchodu se nesahá a nic nehází.


Pak ale stačí, abych viděla její úsměv, šibalství v očkách, cítila její tlapku a je mi jasné, že tohle je opravdu strašně moc! Obrovský dar, který za to čekání stál! 

pátek 3. února 2017

Říct či neříct?


Tuto otázku si zcela určitě položil každý adoptivní rodič. To jak si později odpověděl, už byla druhá věc. V současné době za nás výše uvedené dilema vyřešil nový občanský zákoník viz jeho § 836 , v němž je uvedeno že: "Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky." Pravdou však je, že sankce za nesplnění této povinnosti není zákonem stanovena.

Bez ohledu na nový občanský zákoník jsme s mužem měli jasno - Myšce rozhodně nechceme skutečnost, že je naše adopčátko, tajit. Netajili jsme to před okolím, natož před ní. Rozhodli jsme se slavit přineseniny, o kterých jsem se na blogu již zmiňovala. Současně "trénujeme" vysvětlování Myščina příchodu během hraní a zejména čtení. Myška má období "mimí", což fakticky znamená, že jakmile někde ať již na obrázku nebo ve skutečnosti vidí dítě v kočárku, tak nám hlásí: "Mimí" a někdy dodá: "Mimí, tááádý". To nám také přináší velký potenciál pro vyprávění jejího miminkovského příběhu. Víme, že zatím všemu nerozumí, ale ono upřímně řečeno, je to trénink hlavně pro nás, protože to, jak rodiče vnímají proces adopce a adopci samotnou se ve velké míře přenáší na dítě. Toto jsme slyšeli na přípravce, každý si podobnou poučku může přečíst v odborné literatuře. Největším důkazem je však vždycky realita.

Nedávno mě upozornila jedna moje blízká kamarádka na vysílání pořadu Pošta pro Tebe - ne na pořad jako takový, ale na konkrétní díl ze dne 11. 1. 2017, ve kterém vystupovaly mj. dvě ženy. Jedna byla adoptovaná a hledala svoji matku nebo své sourozence. V druhém příběhu opět dívka hledala svoji biologickou matku (podotýkám, že dotčená dívka nebyla adoptovaná) a sourozence.

V prvním příběhu se adoptované ženě podařilo dohledat prostřednictvím pošťáka Ondry dva sourozence.  Ve druhém příběhu (fakticky však ve třetím) se na dívčinu výzvu přihlásila její sestra, která byla jako dítě adoptovaná.

Možná si řeknete, celkem klasické příběhy, kterých již v podobných pořadech byly desítky. To je pravda. Pro mě však bylo velmi zajímavé srovnání těch dvou, které žily v adoptivních rodinách. Bylo to něco jako noc a den. Proč? Před první ženou její rodina skutečnost, že je adoptovaná, tajila do patnácti let (byť již v první třídě jí bylo dětmi sděleno, že "není rodičů"). Navzdory této skutečnosti, má žena se svými adoptivními rodiči dobré vztahy. Mají se rádi, do studia jí však nedoprovodili (patrně kvůli věku), ale dle mého názoru především proto, že se báli, aby ji neztratili (což sama žena přiznává). Skutečnost, že žena o adopci nevěděla a vlastně dodnes neví, co se dělo v prvních třech měsících jejího života se odrazila na jejím vnímání její identity, u které kus chybí. 

Oproti tomu druhá dívka se o výzvě, že se hledá její biologická matka (byť tu výzvu sama neiniciovala) dozvěděla od svého adoptivního otce. Jak sama několikrát sdělila, v jejich rodině adopce nebyla tabu, všichni od začátku věděli "na čem jsou". Bylo z ní cítit, jak je v pohodě, a jak nemá problém o vlastním osvojení mluvit. Zjevně s tím nemají problém ani její adoptivní rodiče, kteří jí na vysílání doprovodili. Takže vlastně jediným překvapením pro ni byla zpráva, že by měla pocházet ze dvanácti sourozenců :-)

Tím nechci říct, že samotný fakt sdělení pravdy o osvojení je záchranou vztahu dětí a rodičů. To určitě ne. Přesto jsem přesvědčena, že rodina, ve které  dítě vyrůstá v pravdě a "světle dne" má větší naději, že jejich vzájemné vztahy unesou i případné budoucí náročné situace, a také že dítě bude mít možnost doptávat se na svůj původ svých rodičů nikoliv na vlastní pěst.