Říct či neříct?

Tuto otázku si zcela určitě položil každý adoptivní rodič. To jak si později odpověděl, už byla druhá věc. V současné době za nás výše uvedené dilema vyřešil nový občanský zákoník viz jeho § 836 , v němž je uvedeno že: "Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky." Pravdou však je, že sankce za nesplnění této povinnosti není zákonem stanovena.

Bez ohledu na nový občanský zákoník jsme s mužem měli jasno - Myšce rozhodně nechceme skutečnost, že je naše adopčátko, tajit. Netajili jsme to před okolím, natož před ní. Rozhodli jsme se slavit přineseniny, o kterých jsem se na blogu již zmiňovala. Současně "trénujeme" vysvětlování Myščina příchodu během hraní a zejména čtení. Myška má období "mimí", což fakticky znamená, že jakmile někde ať již na obrázku nebo ve skutečnosti vidí dítě v kočárku, tak nám hlásí: "Mimí" a někdy dodá: "Mimí, tááádý". To nám také přináší velký potenciál pro vyprávění jejího miminkovského příběhu. Víme, že zatím všemu nerozumí, ale ono upřímně řečeno, je to trénink hlavně pro nás, protože to, jak rodiče vnímají proces adopce a adopci samotnou se ve velké míře přenáší na dítě. Toto jsme slyšeli na přípravce, každý si podobnou poučku může přečíst v odborné literatuře. Největším důkazem je však vždycky realita.

Nedávno mě upozornila jedna moje blízká kamarádka na vysílání pořadu Pošta pro Tebe - ne na pořad jako takový, ale na konkrétní díl ze dne 11. 1. 2017, ve kterém vystupovaly mj. dvě ženy. Jedna byla adoptovaná a hledala svoji matku nebo své sourozence. V druhém příběhu opět dívka hledala svoji biologickou matku (podotýkám, že dotčená dívka nebyla adoptovaná) a sourozence.

V prvním příběhu se adoptované ženě podařilo dohledat prostřednictvím pošťáka Ondry dva sourozence.  Ve druhém příběhu (fakticky však ve třetím) se na dívčinu výzvu přihlásila její sestra, která byla jako dítě adoptovaná.

Možná si řeknete, celkem klasické příběhy, kterých již v podobných pořadech byly desítky. To je pravda. Pro mě však bylo velmi zajímavé srovnání těch dvou, které žily v adoptivních rodinách. Bylo to něco jako noc a den. Proč? Před první ženou její rodina skutečnost, že je adoptovaná, tajila do patnácti let (byť již v první třídě jí bylo dětmi sděleno, že "není rodičů"). Navzdory této skutečnosti, má žena se svými adoptivními rodiči dobré vztahy. Mají se rádi, do studia jí však nedoprovodili (patrně kvůli věku), ale dle mého názoru především proto, že se báli, aby ji neztratili (což sama žena přiznává). Skutečnost, že žena o adopci nevěděla a vlastně dodnes neví, co se dělo v prvních třech měsících jejího života se odrazila na jejím vnímání její identity, u které kus chybí. 

Oproti tomu druhá dívka se o výzvě, že se hledá její biologická matka (byť tu výzvu sama neiniciovala) dozvěděla od svého adoptivního otce. Jak sama několikrát sdělila, v jejich rodině adopce nebyla tabu, všichni od začátku věděli "na čem jsou". Bylo z ní cítit, jak je v pohodě, a jak nemá problém o vlastním osvojení mluvit. Zjevně s tím nemají problém ani její adoptivní rodiče, kteří jí na vysílání doprovodili. Takže vlastně jediným překvapením pro ni byla zpráva, že by měla pocházet ze dvanácti sourozenců :-)

Tím nechci říct, že samotný fakt sdělení pravdy o osvojení je záchranou vztahu dětí a rodičů. To určitě ne. Přesto jsem přesvědčena, že rodina, ve které  dítě vyrůstá v pravdě a "světle dne" má větší naději, že jejich vzájemné vztahy unesou i případné budoucí náročné situace, a také že dítě bude mít možnost doptávat se na svůj původ svých rodičů nikoliv na vlastní pěst.